Do konce války zbývá pět měsíců, a zatímco spojenci tvrdě postupují proti Třetí říši a obkličují Německo ze všech stran, Američané dobývají v Pacifiku jedno území za druhým. Byť japonské císařství hrdě vzdoruje, válka již nevyhnutelně pohlcuje i jeho hlavní město. Bomby tou dobou zasypávají Tokio už několik měsíců. To nejhorší však mělo teprve přijít.
Je krátce po půlnoci 10. března, když do ticha ponořené město budí masivní exploze. Jedna za druhou se řítí na město i víc než dvousetkilové tříštivé bomby, naplněné napalmem nebo bílým fosforem.
Prořezávají se střechami a pohlcují je v ohni, jako by jim snad ani nic nestálo v cestě. Víc než třem stovkám amerických bombardérů nemá oslabené a nočním útokem zaskočené japonské letectvo šanci vzdorovat. Té mrazivé noci se mění zasněžená metropole v ohnivé peklo.
Domky ze dřeva a papíru neměly šanci plamenům vzdorovat
Prudký vítr přispívá k tomu, že plameny zakrátko pohlcují prakticky celou severovýchodní část města. Dřevěné střechy a papírové stěny drobných dílniček a domků rozsetých po okraji metropole nemají šanci jim vzdorovat.
Mezi těmi, kdo vybíhají na ulici ve snaze zachránit si holý život je i dvanáctiletý Kacumoto Saotome. Budí ho křik jeho otce, když plameny obklopují jejich dům. V rychlosti popadají několik málo věcí na vozík a prchají pryč. Utíkají podél doutnajících železničních pražců, zatímco všude kolem dopadají bomby.
„Nevěděl jsem, jestli doopravdy utíkám, nebo se mi to zdá a já létám v prostoru. Ještě teď mám z toho husí kůži,“ vzpomíná dnes dvaaosmdesátiletý Saotome.
Přeživší amerického bombardování Tokia, dnes dvaaosmdesátiletý Kacumoto Saotome ukazuje čelenku s nápisem „Kamikaze“, již svíral v ruce, když prchal před ohnivým peklem (4. března 2015)
Zatímco vypráví svůj příběh, ukazuje reportérům agentury Reuters vzpomínku na zběsilý útěk z ohnivého šílenství, jednu z mála věcí, kterou si tehdy odnesl: bílou pásku s rudým sluncem. Plátěnou čelenku, již si zavazovali japonští letci kamikaze, třímal v ruce, když před sedmdesáti lety prchal z domova. Tu noc spadlo na Tokio 1 665 tun bomb.
Všude v řece plavala mrtvá těla
Pohled, který se Kacumotovi s rozbřeskem naskytl, byl děsivý. Všude v řece plavala mrtvá těla. Sto tisíc lidí tehdy pohltily plameny. Čtyřikrát víc, než za sebou nechalo ničivé bombardování Drážďan. Bezprostřední počet obětí, které měly nálety na svědomí, byl dokonce horší než v Hirošimě a Nagasaki.
Když se po mnoha hodinách podařilo hasičům požár uhasit, to, co kdysi bývalo městem, bylo nenávratně pryč. Popelem lehlo 41 kilometrů čtverečních zástavby, celá čtvrtina města. Milion těch, kdo přežili, přišlo té noci o střechu nad hlavou.
Byl to jasný a výstižný vzkaz císařství z Washingtonu. Předzvěst toho, co mělo o pět měsíců později přijít se svržením atomových bomb.
