Záchrana pasažérů z trajektu Norman Atlantic trvala den a půl (více se dočtete zde). Je to podle vás dostatečně rychlý postup?
V počasí, které tam panuje, předvedli záchranáři skvělý výkon.
kpt. Karel ZemanBývalý kapitán Československé námořní plavby. Po dokončení základní školy se vyučil lodníkem labsko-oderské plavby, studoval na Vysoké škole námořní v Oděse. Jeho nejdelší plavba trvala 21 dní. Jak před časem vylíčil Českému rozhlasu, šlo o dodávku rýže na Kubu. Plavil se přes celý Atlantik, obeplul i mys Dobré naděje. |
Proč se vrtulníky do evakuace zapojily až v neděli odpoledne, když požár v lodních garážích vypukl už ráno?
Posádka se možná nejprve snažila požár vlastními silami uhasit. Na lodi jsou různé bezpečnostní systémy, které umožňují do některých oddílů napustit nehořlavý plyn a tím požár udusit.
Teprve když to nevyšlo, začali zachraňovat pasažéry. Je samozřejmé, že záchranná plavidla a vrtulníky dorazily až později, protože vzdálenost k řeckému pobřeží byla přes 100 kilometrů a k italskému téměř také. V panujícím počasí to zřejmě rychleji ani nešlo.
Někteří cestující si v televizi stěžovali na chaos a mizernou koordinaci. Posádka se podle dosavadních informací pokusila spustit záchranné čluny. To se v některých případech nepodařilo, a tak zbylé cestující shromáždila na horní palubě. Mělo se dít něco jiného?
Myslím, že toto je docela správný postup. Pokud se cestujícím zdálo, že vypukla panika, tak z té jsou vinni sami cestující. Kdyby každý cestující udělal to, co má napsáno v kabině nebo často přímo u svého lůžka, a poslechl pokyny velícího důstojníka, tak by panika nevznikla. Ze zkušenosti ale sám vím, že v případě cestujících žen, dětí a podobně to není možné. Pud sebezáchovy prostě pracuje a paniku vyvolá.
Součástí každé delší plavby by mělo být bezpečnostní školení a také cvičný poplach. V jaké míře to platí u kratších plaveb, třeba právě na trajektech mezi Itálií a Řeckem?
Ta plavba nebyla úplně krátká, byla skoro dvoudenní. Do 24 hodin po vyplutí z přístavu se má toto školení uskutečnit. Jestliže vypluli někdy navečer, tak se ani nedivím, že ho naplánovali až na druhý den ráno. Ale právě v noci vypukl požár. Těžko je lze vinit, protože dělat školení hned večer po nalodění pasažérů také není ono. Pasažéři se na to nebudou moc soustředit.
K hořícímu trajektu se v neděli sjelo sedm lodí, které Norman Atlantic obklopily a zkoušely ho stabilizovat. Takové situace se také někde cvičí?
Ne, takové věci se většinou necvičí. Možná ve vojenských flotilách. U civilních lodí je to součást takzvané „dobré mořské praktiky“. Každému, kdo nějaké roky jezdil, dojde, že zaclonit vlnobití, aby nešlo na ten bezmocný trajekt, je správné a nutné. (Dobrou mořskou praktikou se rozumí souhrn předpisů i nepsaných zásad. Vedle dodržování mezinárodních pravidel pro námořní plavbu nabádá k používání zdravého rozumu a zodpovědnému jednání - pozn. red.)
Posuňme se k poněkud smutnější části celého příběhu. Nejméně jeden z pasažérů trajektu zemřel poté, co se rozhodl skočit do moře. Co v něm cestujícím hrozí?
Jestliže nemají izolační oděv, takzvaný immersion suit, hrozí jim samozřejmě podchlazení a zástava dechu. V takové vodě, jaká je teď v Jónském moři, by to netrvalo déle než takových patnáct minut. Jestliže už cestující skočí do moře, obyčejně má oranžovou záchrannou vestu a je z vrtulníku nebo z malých doprovodných plavidel dobře viditelný. Měli by ho hned vylovit.
Podle aktuálních meteorologických dat má moře mezi Itálií a Albánií teplotu kolem šestnácti stupňů. To k delšímu přežití nestačí?
Jestli je tam skutečně šestnáct stupňů, tak pasažér samozřejmě vydrží ve vodě déle. Netroufám si to odhadovat přesně, ale určitě je to déle než těch avizovaných patnáct minut.
Co bych měl dělat, pokud se do podobné situace dostane loď, na které jsem jako pasažér?
V každém případě poslouchat pokyny. Zaprvé plnit to, co mám napsané v kabině, že mám dělat. Zadruhé poslouchat lodní rozhlas. V případě, že už strojovna nepracuje a není elektrický proud, poslouchat pokyny lodních důstojníků. Pokud hoří a loď je plná kouřových zplodin, tak se shromáždit na nějaké otevřené palubě a tam vyčkávat pomoci.
Bohužel ale mohu namítnout, že když se v dubnu u Jižní Koreje potápěl trajekt Sewol, vydala posádka cestujícím pokyn, aby zůstali v kajutách. Zemřelo jich 295 (vše o tragédii čtěte zde).
To bylo špatné rozhodnutí velení lodi, protože nepředpokládalo, že by loď mohla ztratit stabilitu a převrhnout se. Jestliže byl v tomto případě kapitán potrestán, tak je to v pořádku. Skutečně šlo o vinu posádky.
To se ale nepředpokládá na trajektech ve Středozemním, Jónském nebo Jaderském moři. Jejich posádku tvoří zkušení námořníci z velkých obchodních lodí, kteří už se nechtěli harcovat po celém světě a přemístili se na menší trajekty, které jezdí v jejich domovině. Nevěřím, že by se něco takového v evropských vodách mohlo stát.
Pasažéry z trajektu zachraňovaly také vrtulníky:
