Je jim teprve 13 a 14 let, ale tihle kluci vědí, co chtějí. A nebojí se to říct nahlas.
„Nevadilo by vám, kdybych si naše povídání nahrával?“ ptám se školáků Martina Floriána a Jana Závišky.
„Vadilo. Můžete si to zapisovat?“ vybafl na mě Martin - ten mladší, ale očividně průbojnější z kamarádů.
A nepárali se ani s kolemjdoucími, kteří jen stáli a zírali, zatímco kluci ve vymrzlém prosincovém ránu na silnici cestou do školy bojovali o život souseda. Postihl ho infarkt a skácel se bezmocně k zemi.
Otevírám notes a píšu si: „Čumět je k ničemu,“ pronesl nekompromisně Martin - ano, ten mladší - „naučte se aspoň základy první pomoci a nebojte se přiložit ruku k dílu, když to bude potřeba.“
Tak zněl vzkaz od školáků, které redakce MF DNES letos přizvala k fotografování Čechů roku 2014, jimž bude věnováno speciální číslo magazínu Víkend v sobotu 27. prosince.
Masáž srdce je šichta
A že si přímo na ulici v Hrušovanech u Brna onoho zledovatělého rána 2. prosince o pomoc nečinného obecenstva neřekli? „Přece se nebudeme nikoho doprošovat! Zvládli jsme to, ale byla to šichta,“ říká Martin.
Však si zkuste dávat někomu takřka 10 minut v kuse masáž srdce, jak to prováděli kluci. Návod visí na webu záchranné služby: „Stlačujte střed hrudníku frekvencí nejméně 100x za minutu, do hloubky nejméně 5 cm. Dokud nepřijede odborná pomoc, nesmíte přestat.“ To se pak hodí opravdu každá ruka, která je zrovna po ruce...
„Ale nikdo se nepřidal. Zachránili nás až hasiči, kteří dovezli defibrilátor,“ pronesl Honza, ten starší, málomluvnější, ovšem na chodníku „velitel“. Ještě než ho zlákala fotbalová branka, chodil „do hasičů“, a tak hned přesně věděl, co a jak je potřeba dělat.
Bylo mu jasné, že musí volat záchranku. Pochopitelně. Ale jak to provést, jestliže telefon leží doma, neboť nač ho tahat do školy, když tam musí být beztak vypnutý? A tak zatímco Honza běží domů pro mobil, Martin okamžitě začíná s masáží. Ačkoli on do hasičů nechodil, místo toho piloval kariéru fotbalového stopera, přece správné záchranářské postupy zná - ze školy. „V počítačové učebně máme interaktivní program, jmenuje se Hobit, na kterém čas od času procvičujeme první pomoc.“ Stojí za to dávat pozor nejen kvůli prospěchu.
Jakápak sláva?!
V třítisícových Hrušovanech, obci sotva 20 kilometrů od Brna, se z kluků staly tak trochu místní celebrity. Skoro každý den je někdo zastaví, aby se optal, jak se daří pacientovi. Mají však smutnou odpověď: „Pán zemřel.“
Dva školáci dali sousedovi naději na život, nenechali ho v kritické chvíli lhostejně ležet na zmrzlé ulici, pro ně to byl každopádně osobní happy end. Jenže pacientovo srdíčko už bylo příliš slabé.
„Ani jsme neměli možnost s ním promluvit, celý týden totiž strávil v kómatu,“ říká tiše Honza.
Tím spíš se dvěma žákovským fotbalistům z jižní Moravy protiví popularita, která se kolem nich náhle rozvířila - rádio, televize, noviny... I proto mi zatrhli zvukový záznam našeho rozhovoru. I proto se zdráhají dokola mluvit o svém příběhu. I proto už se jim zajídají štiplavé poznámky spolužáků, kteří si z jejich bleskové slávy tropí legraci.
„Jakápak sláva? K té není žádný důvod,“ namítá Martin. „Tohle by měl udělat každý, když na to přijde.“ A jsme zase u toho: „Chce to jen znát základy první pomoci.“ Jenže - ruku na srdce - každý z nás je nezná. A tak ti, kdo je znají a dokážou vědomosti použít tak jako Martin s Honzou, se těší zaslouženému obdivu.
Pochopitelně u rodičů. „Byl jsem na kluka hrdý. Vždyť já se ani nestihl doma obléct a oni už pána předávali záchranářům,“ líčil Honzův tatínek Luděk Záviška. Ale také u spolužaček. „Teď chodím s holkama častěji do Penny na sladkosti,“ směje se Martin.
Nebo u kantorů. „Učitelé nás pochválili,“ říká Honza. „Máte můj obdiv, takové žáky bych chtěla učit,“ poklonila se klukům při fotografování Čechů roku Dana Vargová, nositelka ceny Paměti národa a profesí kantorka.
A kdo ví, třeba i ti posměvační spolužáci svými vtípky jen maskují špetku závisti.
