Často se modlila za to, aby byla některá z Milosrdných sester sv. Karla Boromejského uznána za svatou. Teď k tomu má Matka Vojtěcha sama nejblíže. Minulou sobotu papež František uznal její heroické ctnosti a prohlásil ji za ctihodnou.
Antonie Hasmandová pocházela z Uherskohradišťska, od roku 1950 působila jako představená komunity sester v Prachaticích. O dvacet let později se stala generální představenou celé kongregace. Před pár dny postoupila na další stupeň v procesu blahořečení, který zahájil biskup Vojtěch Cikrle už v roce 1996 v Brně.
Pro sestry boromejky, které žijí v Prachaticích a často se jim setkání s Matkou Vojtěchou vrylo hluboko do paměti, je to důvod k velké radosti. I když vědí, že ke svatořečení bude ještě cesta hodně dlouhá.
„Říkáme si často, že to tak dlouho trvá proto, že to sama Matka Vojtěcha ze skromnosti zdržuje,“ směje se sestra Ester Jiříková. „Vždycky říkala, že boromejky jsou chudé a nemají na to, aby byl někdo z jejich řad svatořečen. Na druhou stranu se ale modlila, aby některá boromejka byla uznána za svatou,“ vysvětluje.
Teď má dřívější generální představená sester a žena, která strávila osm let v komunistických kriminálech, sama nakročeno k tomu, aby se stala vůbec první z řad boromejek, jež něčeho takového může dosáhnout. Církev je však opatrná a před uznáním svatosti musí každý navržený absolvovat tři pomyslné mety. Nejprve se musí stát ctihodným, potom blahoslaveným. Vrcholem je svatořečení.
K blahoslavení musí církev uznat zázrak na přímluvu konkrétního kandidáta blahořečení, ke svatořečení je nutný další takový zázrak. Proto teď kongregace boromejek shromažďuje zmínky o všech vyslyšených přímluvách a později je bude zkoumat Vatikán.
„Známe vyslyšení na její přímluvu, ale nejsou to zázraky. Že je to zázrak, může prohlásit až církev. Proto se křesťané vyzývají i k tomu, aby se na ni obraceli a dali na Postulaci Matky Vojtěchy (Šporkova 12, Praha 1 nebo postulaceMV@boromejky.cz) vědět, když dojdou vyslyšení,“ líčí sestra Alena Bártová.
Ta jednu mimořádnou událost spojenou s Matkou Vojtěchou na začátku 80. let zažila sama na sobě. Do kongregace ji přijímala v roce 1980 právě Vojtěcha Hasmandová. A to v době, kdy přijímání dorostu státní moc oficiálně zakázala. Matka Vojtěcha ji tehdy zbavila alergického ekzému.
Putovní výstava o osobnosti Matky Vojtěchy byla i v Římě
„Vždy, když jsem pracovala s dezinfekčními prostředky, se mi osypaly ruce, potom vyschly a popraskaly mi dlaně až do živého masa. Jednou jsem jela na duchovní cvičení, kde se mě Matka Vojtěcha ptala, co se mi stalo.
Svěřila jsem se jí a ona mi se soucitem udělala na dlaně křížek a mně se ruce uzdravily. Po nějaké době se mi ale ekzém znovu začal objevovat, a když k nám Matka Vojtěcha přijela na návštěvu, dodala jsem si odvahy a šla jsem za ní, zda by mi mohla udělat křížek na dlaně ještě jednou. Udělala a od té doby se už ekzém nevrátil,“ svěřuje se sestra Alena.
Putovní výstava, která život Matky Vojtěchy představuje, se objevila už na pětapadesáti místech po celé republice a také v Římě a Miláně. Připomíná lidem i 50. léta, která byla pro duchovní život v naší zemi asi nejobtížnější. V té době Matka Vojtěcha strávila osm let ve vězení, kam se dostala právě z Prachatic, kde byla představenou komunity a zároveň vedoucí domova důchodců.
Byla odsouzena v monstrprocesu Jarolímek a spol. „Na žádost tehdejší generální představené Matky Bohumily zde ukryla kněze, který byl u nemocné maminky v době, kdy zatýkali pražské řeholníky. Byl to Otec Remigius Janča OFM a v Prachaticích se skrýval až do roku 1952, kdy ho zatkla StB, a kromě něj zavřela i několik sester včetně Matky Vojtěchy,“ přibližuje sestra Alena.
Na tajné tiskárně sestry množily dopisy a dokumenty
Vojtěcha poté strávila rok v Budějovicích na samovazbě a nejdelší období v pardubické věznici. Odtud napsala v roce 1956 dopis generálnímu tajemníkovi OSN Dagovi Hammarskjödlovi. Ten zrovna navštívil republiku s tím, že se ve vězení nedodržují práva náboženské svobody.
Dopis ale nikdy nedošel a ona za to byla poslána na Pankrác spolu s další desítkou spoluvězeňkyň. I to ale přestála. A i když se na ní vězení, kde prodělala zánět ledvin a tuberkulózu plic, podepsalo, později jako generální představená dál dokázala lidem předávat sílu a radost.
„Když zrovna nebyla doma ve Znojmě, tak jako by tam vždy něco chybělo. Táhla nás za ní její radostnost, osobitost. Byla původně učitelkou a čišel z ní stále takový sportovní duch, oheň a nadšení pro Krista. A tím nás dokázala nakazit. Jako bývalá učitelka po nás ale i chtěla, abychom znaly stanovy, vše, co patří k formaci mladých sester. Aby věděla, zda tomu rozumíme. A my se těšily na to, že nás vyzkouší.
Dávala nám za to i takové glejty, jako vysvědčení,“ vzpomíná sestra Ester Jiříková, která k boromejkám vstoupila v roce 1969. I po návratu z vězení Matku Vojtěchu sledovala Státní bezpečnost. Přesto se jí jako generální představené řádu dařilo přijímat mladé dívky, které žily řeholním životem tajně v domech zakoupených na civilní jména sester.
Zřídila také tajnou tiskárnu, na které sestry množily breviáře, dopisy a dokumenty II. vatikánského koncilu ilegálně převážené ze zahraničí. A formulovala novou spiritualitu kongregace, která z jejího odkazu čerpá dodnes.
Proces, který by měl končit jejím svatořečením, všechny sestry bedlivě sledují. „Je to pro nás i odrazový můstek, povzbuzení, že každá z nás, na sobě může pracovat a snažit se rozvíjet dobro, které nám bylo dáno,“ míní sestra Ester.
V září roku 2012, na den přesně šedesát let od prachatického zatčení, začal v Prachaticích fungovat domov pro lidi s Alzheimerovou chorobou a jinými druhy demence, který nese jméno Matky Vojtěchy.
„Celoživotní odkaz této neobyčejné ženy může být tak nadále přítomný ve zcela konkrétní službě člověku v jeho křehkosti. To, co Matka Vojtěcha vyznávala, o co usilovala, co učila sestry, můžeme my dnes předávat druhým, štafeta jejího poselství tak putuje dál a nepřestává být živá,“ říká Jana Pavla Hořáková, vrchní sestra Domova Matky Vojtěchy.
V letošním roce se Matka Vojtěcha stala ctihodnou. A další mety leží před ní. „Myslím si, že cesta ke svatořečení už dlouho trvat nebude. Cítíme, že nám je stále nablízku, pomáhá nám. Když umírala, tak ve své závěti napsala, že nám bude nablízku, a je to pravda. Těšíme se na to, že ji Svatý otec vyzdvihne na oltář a bude moci pomáhat dalším lidem,“ přemýšlí sestra Alena Bártová.
