V oblasti Zaré se dříve pěstovaly pistácie i meruňky, dnes tu však je jen nehostinná pustina a místní sbírají pouze ovoce z planě rostoucích stromů.
Dokladem o někdejší přítomnosti Talibanu je i někdejší základna, k níž se dá dostat jen vyschlým řečištěm na dně kaňonu. „Tady se cvičili mudžahedínové. Na tabuli jsou ještě zbytky nápisů z náboženské výuky a tady na stěně je letopočet,“ ukazuje Amin. Na mobilu přepočítává čísla na gregoriánský kalendář. „Rok 1999,“ říká nakonec.
Údolím jen tu a tam projde malá karavana oslů, kteří tu jsou nejběžnějším dopravním prostředkem. Místní i svou práci měří na jakési „oslíkohodiny“, tedy počet hodin, které stráví na cestě. Zpravidla je to velmi dlouhá doba.
„Lidé tu osívají obrovské plochy, jediným zdrojem vláhy je přitom déšť. Toho je ale málo, a tak mají jen velmi malé výnosy při obrovském množství vynaložené práce,“ říká Matouš Bořkovec, který působí v Kábulu jako vedoucí projektu zemědělského vzdělávání Člověka v tísni.
„Orají tu úplně všude - i na prudkých svazích v horách. Způsobují tím erozi a sesuvy svahů. Letos při jednom sesuvu v Badachšánu zahynulo přes dva tisíce lidí,“ dodává.
Afghánské lesy padly za oběť válce, stromy během krutých zim posloužily jako topivo. Vypěstovat stromy znovu je těžké a místní na to nejsou zvyklí.
Už jsme zapomněli, jak na to
Afghánci se nyní opět pomalu učí zemědělství. A pomáhají jim v tom i Češi. Důkazem je například sad pistácií, který je z dálky viditelný jen díky plotu a cisterně s vodou. „Ten sad je tu i proto, aby místní viděli, že to funguje,“ vysvětluje mi můj průvodce Amin. „Za tolik let války už zapomněli, jak na to.“
Člověk v tísni místním pomáhá s pěstováním sazenic. Aby se stromky uchytily, je nutné je uměle zavlažovat. Do několika let by ale měly mít tak hluboké kořeny, že přežijí i bez pomoci.
Reportáže z AfghánistánuMOTYKY A ŠKOLY: Ke studiu zvou dívky i v mešitách PO POVODNI: Vesničané se bojí zimy a Talibanu  Cestu do Afghánistánu podpořila společnost Člověk v tísni. Projekt byl podpořen z prostředků České rozvojové agentury a Ministerstva zahraničních věcí ČR v rámci Programu zahraniční rozvojové spolupráce ČR. |
Češi Afgháncům také ukazují, jak ve skleníku pěstovat rajčata a okurky. V Zaré se lidé kromě nedostatku vláhy potýkají také s velkými teplotními výkyvy a rostliny by venku dlouho nepřežily. Takto je ale lze pěstovat i v zimě.
„Když je venku patnáct stupňů pod nulou, jsme uvnitř schopní udržet teplotu až kolem patnácti stupňů nad nulou,“ ukazuje mi Sabohatullo Muzafarov nový skleník, částečně zapuštěný do země.
„Stěna je akumulační, takhle to děláme v Tádžikistánu,“ říká Muzafarov, který ze sousední země pochází. „Postavit takový skleník vůbec není drahé a zvládne to každý, místní farmáři už se zajímají,“ dodává.
Česká republika? Dobré boty
V zimě cena potravin v Afghánistánu roste. Ten, kdo dokáže zeleninu uchovat, nebo dokonce vypěstovat i v chladnějších měsících, má vyšší příjmy. Česká nezisková organizace místním rolníkům navíc pořídila lis na sezamový a slunečnicový olej, takže nemusejí vážit se svojí úrodou dlouhou cestu do města.
„Na cestě jsem trávil dlouhou dobu, spát jsem musel v hotelu,“ vypráví jeden z místních farmářů. „Teď prodávám sezamová semínka přímo tady ve vesnici. Šetří mi to čas i peníze.“
Místní jsou za pomoc ze zahraničí vděční, i když si nejsou tak docela jistí, odkud pochází. „Znáte Českou republiku?“ ptám se zkusmo. Zjišťuji, že mnozí Afghánci Česko považují za další neziskovou organizaci, která se tu rozhodla pomáhat. Jiní si ale vzpomenou i na některé československé výrobky. „Tam se vyráběly zbraně, ne?“ rozpomínají se vesničané. „A taky vojenské boty. Ty byly moc dobré.“
