Nejde ani tak o to, zda je toto srovnání přesné: složitému vztahu mezi Moskvou a Helsinkami předcházela krvavá rusko-finská válka, v níž hrdí Finové dali najevo, že se nejsou ochotni tak lehce podrobit někomu jen proto, že snad má více vojáků a chuti ovládat.
Nejde však ani o to, zda je Ukrajina ve srovnatelné situaci jako Finsko po druhé světové válce, kdy se formovaly evropské hranice. Jde totiž o to, zda by měl český prezident podobné „rady“ vůbec kolem sebe trousit. Zvlášť když pochází z národa, který má s pokusy o podmanění (ano, použijme toto přesnější slovo) vlastní zkušenosti.
Navíc tentýž národ má zkušenosti i s tím, že právě jeho volání o pomoc bylo odbyto v duchu podobné filozofie: jste tam, kde jste, tak tam zůstaňte (tedy za železnou oponou). Češi a Slováci tak o pomoc marně volali v roce 1968, Maďaři v roce 1956.
Nyní podobně volají Ukrajinci. Nepřítel je vždy stejný.
Někdo řekne, že už nemá cenu se páně prezidentovými výroky zabývat, lépe je ignorovat ho. Není však naší povinností mu naopak důsledně čelit?
Český národ má totiž (mimořádné) zkušenosti i s těmi, kteří se dali do služeb cizí (čti silnější) mocnosti a pokusili se těmto cizím mocným nabízet, co jde. Ať už v touze někoho (něco) zachránit, zalíbit se či získat uznání, které nezískali doma. Všichni si vzpomenou na nešťastného Emila Háchu, který se vědomě obětoval, aby se (marně) pokoušel tupit ostří nacistické okupace. Český prezident není ovšem v situaci, aby podbízením zachraňoval vlastní národ; přesto se chová podobně. A jestliže se na „finlandizaci“ zítra zapomene, Zemanovu vstřícnost k uzurpátorovi možná jednou pojmenují. Třeba jako „háchizaci české politiky“.
