Historické okamžiky
Sledovat další díly na iDNES.tvKdyž nad ránem dne 13. srpna 1961 začaly na hranici sovětského sektoru Berlína vyrůstat první zátarasy a východoněmečtí vojáci natahovali první stovky metrů ostnatého drátu, byl to šok pro celý svět. Nejvíc ale pro obyvatele východní části města. Vždyť ještě před pár týdny, 15. června téhož roku, řekl tehdejší vládce NDR Walter Ulbricht na tiskové konferenci rezolutně: Niemand hat die Absicht, eine Mauer zu errichten!“ (Nikdo nemá v plánu stavět nějakou zeď!) A najednou tu byla, a ne zrovna na pár týdnů.
Berlínskou zeď, nejnenáviděnější symbol studené války, strhl až společenský pohyb ve východní Evropě na konci 80. let. Konkrétně tisíce nespokojených východních Němců v oné památné noci z 9. na 10. listopadu 1989.
Ale zpět do roku 1961. Tehdy nikdo nečekal, že zeď tu bude stát dlouhých 28 let. Lety zdokonalovaná bariéra nakonec neprodyšně rozťala Východní a Západní Berlín. Dělila politické systémy, ale také odloučila rodiny, kamarády, přátele. Mnozí se už nikdy neviděli. Někteří měli v sobě tak silnou touhu po svobodě, že riskovali i život, aby se nenáviděnou bariéru pokusili překonat. A nejméně 138 lidí za takový pokus zaplatilo životem. Pojďme se na některé z příběhů Berlínské zdi podívat.
Střelba do vody: první smrtící kulka
Oslavy 25 let
|
Čtyřiadvacetiletý krejčí z Weissensee to měl jasné. Když začali stavět Berlínskou zeď, tak Günther Litfin ještě bydlel ve východní, ale pracoval v západní části Berlína a vybavoval si tam nový byt. Poté, co „spadla klec“, váhal jen pár dní. A 24. srpna 1961 odpoledne se odhodlal. Nemělo to vlastně být nic složitého, během předchozích dnů se podařilo z východního Berlína utéci přes nově budovanou bariéru mnoha lidem.
Litfin chtěl proniknout do Západního Berlína vodou u přístavu Humboldthafen, jenže východoněmecká stráž ho zpozorovala. Než mladík stačil přeplavat poměrně úzkou vodní plochu, zasáhla ho jedna z vystřelených kulek do hlavy – byl na místě mrtvý.
Günther Litfin nebyl sice první obětí Berlínské zdi (za tu je považovaná Ida Siekmannová, která se o dva dny dříve zabila skokem z třetího patra na hraniční ulici Bernauer Strasse), stal se však prvním zastřeleným. Prostý památník, připomínající jeho zbytečnou smrt, můžete vidět na ulici Kieler Strasse na východní straně kanálu.
Olga Seglerová: smrt v osmdesáti
Nebyla první ani poslední: v pohnutých dnech srpna a září 1961 se skokem z okna na Bernauer Strasse podařilo utéci desítkám východoněmeckých obyvatel. Ulice totiž tvořila hranici mezi sektory a hraniční linie dokonce probíhala přímo u zdi domů na jižní, východoberlínské straně ulice – ze dveří (východoberlínských) domů se původně vycházelo rovnou na (západoberlínský) chodník. Po technickém uzavření hranice začaly východoněmecké úřady zatloukat dveře, zazdívat okna a obyvatele z hraniční zóny vystěhovávat.
Mnoho rezidentů jižní fronty Bernauer Strasse na nic nečekalo a pokusilo se v srpnových a zářijových dnech 1961 dostat na Západ skokem z okna či sešplháním na chodník po improvizovaných lanech. Situaci dole monitorovali západoberlínští hasiči a snažili se uprchlíkům pomoci sítěmi a matracemi. Olga Seglerová byla sice jednou z mnoha, přece je však její osud výjimečný. V den pokusu o útěk, 24. září 1961, jí totiž bylo 80 let. Chtěla se dostat na Západ skokem z 2. patra, dole čekala její dcera, která v Západním Berlíně pracovala. Olga se však pádem těžce zranila a následující den zemřela.
Ze všech dosud zdokumentovaných příběhů Berlínské zdi, která v těch dnech právě vznikala, je Olga Seglerová nejstarší obětí. Její osud je tak dokladem faktu, že touha po svobodě a lepším životě nevyhasíná ani v pokročilém věku. Prostý pamětní kámen se jménem Olgy Seglerové najdete na Bernauer Strasse.
Totalitní vzpomínkaMoji první vzpomínku na Berlínskou zeď mám z roku 1986. Tehdy nás s jedním spolužákem nenapadlo nic lepšího než si jet do Berlína zeď trochu zblízka prohlédnout. Krosny jsme si nechali v úschovně na nádraží a vyrazili jen tak nalehko s batůžkem. Šli jsme tak 100 - 150 metrů jakousi vnější zónou (bylo tam několik pásem), kam nebyl vstup zakázán, dívali jsme se ohromení relativně blízko za zdí na blikající ruské kolo v Západním Berlíně a dost jsme jim záviděli tu barevnost, ta světla, tu svobodu... Podél opačné strany cesty byly rozmístěné výstražné cedule upozorňující na přísný zákaz vstupu. Jak jsme ale byli příliš zaujatí pozorováním té šťastnější západní strany, překročili jsme nepozorovaně hranici té povolené zóny a dostali se několik metrů do zakázaného pásma, dodnes si přesně neuvědomuju, kdy a jak se to přesně stalo. V mžiku se u nás objevil voják, mířil na nás puškou a odvedl nás do strážnice, kde začal výslech. Byla jsem přesvědčena, že skončíme minimálně ve vězení, když ne hůř. V duchu jsem se skoro loučila se svou rodinou... V batohu jsme „chytře“ měli věci jako baterku, acylpyrin, vodu, zapalovač... Poléval mě pot, vše se mi náhle jevilo jako důkazy našeho plánovaného útěku. Po důkladném prošacování, dlouhých tahanicích a vysvětlováních, že jsme jen „blbí“ studenti z Prahy, kteří jsou tam na krátkém výletě, a různých telefonátech - zřejmě někam na naše diplomatické zastoupení, dodnes nevím, kam ten důstojník volal (tak dobře jsem německy nemluvila), nás nakonec skoro po třech hodinách pustili. Možná pomohlo i to, že jsme s sebou měli starou mapu Berlína z roku 1956, ta je totiž jako relikt hodně zaujala a dokonce si ji tam prohlíželi hned tři uniformovaní. Nikdy jsme to nepochopili. Půl roku jsem pak čekala nějaké předvolání do Bartolomějské, nebo že si mě zavolá na fakultě vedoucí katedry, ale nestalo se nic. Na to, že v té době stačilo, aby vás někdo nepovolaný slyšel v hospodě nadávat na „bolševika“, si to celé zpětně dodnes nedovedu vysvětlit... O tři roky později, v prosinci roku 1989, už jsem si z té zdi odvážela vlastní kousek, na který mi půjčil kladívko jeden milý Berlíňan. Bourání „Zdi“ jsem si tehdy nemohla nechat ujít. Ten kousek šílené zdi mám pořád uschovaný někde v krabici ve sklepě. A jsem šťastná, že už je jen v krabici... (Libuše Tomanová, iDNES.cz) |
Pád z balonu: poslední oběť
Kdyby Winfried Freudenberg býval dokázal předvídat budoucnost, jistě by si svůj riskantní pokus rozmyslel. Jenže na konci roku 1988 ještě v komunistické NDR žádné světlo naděje vidět nebylo. Čerstvý ženáč Freudenberg žil ve východním Berlíně jen pár set metrů od zdi a i s novomanželkou Sabinou měli života v zadrátované zemi právě tak dost. Vznikl plán, který se dnes jeví jako šílený - Freudenbergovi se chtěli do Západního Berlína dostat balonem.
V zimních měsících 1988/1989 manželé ve svém bytě nepozorovaně sestrojili balon o průměru 13 metrů. Za tmavé noci na 8. března 1989 pak nastala hodina H, foukal mírný severovýchodní vítr, podmínky byly ideální. Jenže při napouštění balonu v plynové stanici si podezřelé aktivity všimli policisté a Winfried v panice do koše pod ještě ne zcela naplněným balonem naskočil sám, jeho manželka zůstala na zemi.
Balon s uprchlíkem překonal hraniční linii a téměř se mu podařilo přistát na západoberlínském letišti Tegel. To se však nakonec nepovedlo a po dalších několika hodinách, již za denního světla, Freudenberg při pokusu o druhé přistání z balonu vypadl a zabil se.
Winfried Freudenberg byl poslední obětí, která zahynula v důsledku Berlínské zdi. O pouhých osm měsíců později byla cesta volná.
Může se hoditDoprava do Berlína Doprava po Berlíně Informace Bernauer Strasse
|