Na dětské bojovníky v řadách ozbrojenců „Islámského státu“ upozornil server Rádia Svobodná Evropa (viz zde). Odkázal se na účty islamistů na sociálních sítích, odkud se rozšířil snímek dvanáctiletého či o rok staršího chlapce v černé kukle, sebevědomě zdvihajícího ukazováček. Jako by říkal: pozor, jsem tu.
Na kukle mu nad čelem svítí arabská citace z Koránu: „není Boha kromě Alláha“. Islamisté chlapce označili jako abú Usámu, nejmladšího bojovníka, který v jejich řadách bojuje s Kurdy o klíčové město Kobani (více o bojích zde).
Islámský státKOALICE: Kdo všechno bojuje proti islamistům KURDSKÉ BOJOVNICE: Islamisté se bojí zemřít naší rukou BYTOSTNÉ ODHODLÁNÍ: Operace proti islamistům má svůj název ZAJATÝ AMERIČAN: Jsem drsňák, ale mám strach TURECKO: O zapojení do války může rozhodnout prastará hrobka MUNICE: Islámský stát používá i střelivo z Česka DAJR AZ-ZAUR: Islamisté zničili památník genocidy Arménů VRAŽDA: Islamisté sťali britského taxikáře HYBÁŠKOVÁ: Západ se neumí rychle rozhodnout VYRABUJ A PANUJ: Kde berou džihádisté peníze? DŽIHÁD NA SÍTI: Islamisté ukazují popravy i koťátka |
Podle Svobodné Evropy v uplynulých týdnech přibývá důkazů, že ozbrojenci Islámského státu cvičí syrské a irácké školáky ve válečnictví. Například v dobytém Mosulu zavedli místo hodin tělocviku trénink bojových umění. „Řekli, že potřebují zdejší studenty, aby se stali budoucími vojáky chalífátu,“ citovala agentura Bloomberg jednu z mosulských učitelek.
Domácí úkol: podřezat „modrookou blondýnu“
Další záběry z města Rakká, faktické metropole islamistů, publikovali jejich odpůrci. Ukazují snímky z tábora organizovaného islamisty. Už v září server Syria Deeply napsal, že islamisté do jednoho z těchto táborů verbují chlapce tak, že jejich rodičům pohrozí smrtí.
Když se jeden z účastníků, dvanáctiletý Mohammed vrátil domů, nesl si v batohu velký nůž a modrookou blonďatou panenku v oranžovém mundúru - takovém, jaký měli západní civilisté, které islamisté před kamerou zavraždili. Dostal úkol nacvičit si, jak se uřezává hlava.
Mohammedův příběh se dostal na veřejnost i díky tomu, že rodina uprchla do Turecka. Ale v Rakká nebyl zdaleka jediným klukem, kterého islamisté po pohrůžkou, že zabijí jeho rodiče, naverbovali.
Rekrutování dětských či mladistvých vojáků přitom není jedinou taktikou, používanou islamisty k upevnění vlivu. Místní zdroje hovoří o tom, že si ozbrojenci berou za manželky dívky na obsazených územích. Francouzský analytik Fabrice Balanche to označuje za systematickou činnost.
„Potrava pro děla“ i nebezpečná zbraň
Tradiční novinářskou poučku o ověřování ze dvou nezávislých zdrojů sice nelze u svědectví lidí prchajících z území islamistů plně uplatnit, oněch svědectví (a také vlastního chlubení islamistů) je dost a zprávy o dětských vojácích působí přesvědčivě.
Děti - cynickým pohledem - ostatně představují jednu z nejnebezpečnějších zbraní vůbec. Jsou snáze manipulovatelné než dospělí a reagují i na zdánlivě pozitivní motivace typu „pomstít rodiče“ či „bojovat proti útlaku“. Postrádají zábrany dospělých. Z pohledu velitelů, ženoucích jednotky do boje (či do čištění terénu od min, jak to dělali například Íránci ve válce s Irákem), jsou snadno nahraditelné.
„Děti, které vyrostly obklopeny násilím, jej vnímají jako součást života. Osamělé, osiřelé, vyděšené, znuděné a frustrované - takové se často rozhodnou bojovat,“ konstatuje v jedné ze svých starších zpráv UNICEF. A jak ukazují zprávy ze Sýrie a Iráku, komu by se přece jen nechtělo, toho islamisté důrazně přesvědčí.
S chladnou zbraní se dospělým rovnat nešlo
Éru dětských bojovníků přineslo masivní rozšíření palných zbraní, zvláště útočných pušek. Dokud v boji na zemi rozhodovala fyzická síla a obratnost, děti se dospělým rovnat nemohly. Pomocí vesty s výbušninami či kalašnikovu ale zabije kdokoliv. Prvního padlého Američana v Afghánistánu, seržanta Nathana Chapmana, ostatně v lednu 2002 zastřelil čtrnáctiletý sniper.
Mezinárodní právo a děti v bojiStáty si vzájemně zakázaly nasazení dětských vojáků pomocí Úmluvy o právech dítěte (výslovně zakazuje povolávání dětí do 15 let a zavazuje smluvní strany, aby učinily vše pro jejich nezapojení do boje) a doplňkového protokolu. Mezinárodní trestní soud pokládá válečnou účast dětí do 15 let za válečný zločin. Reálná vymahatelnost opatření je nicméně nízká. |
S většími počty dětských vojáků se častěji setkáváme ve vleklých konfliktech - a obecně ve válkách, ve kterých proti sobě stojí protivníci nízké technologické úrovně a které rozhodují snadno ovladatelné zbraně.
Vynucení účasti pohrůžkou zabití je brutálně přímočarý, ale nikoliv jediný způsob rekrutování: přidat se k ozbrojencům může být jedinou cestou, jak nezemřít hlady nebo si v prostředí plném beznaděje zajistit alespoň nějakou budoucnost. Nebo prostě „někam patřit“.
Jídlo a ochranu nabízely například ozbrojené skupiny v Kambodži v 80. letech, v Libérii v roce 1990 bojovaly dokonce i sedmileté děti. Šéf tamního Červeného kříže hořce poznamenal, že „ty se zbraní mohou přežít“. Ve stejném roce bylo pětině karenských povstalců v Barmě pod 15 let. Za boj dostávali dvě jídla denně.
Těžko na bojišti, ještě hůře zpět v civilu
Techniky, kterými ozbrojenci zfanatizují dětské vojáky, mají dlouhodobé dopady. Jsou svědky zabíjení, znásilňování či mučení, na válečných zločinech se ostatně často sami podílejí. Pověstné jsou například metody ugandských povstalců z Armády božího odporu.
Pěchota, „děti“ v armáděZápadní termín pro pěchotu vzešel z názvu pro mladé, nezkušené vojáky V angličtině se termín „infantry“ (pěchota) užívá zhruba od 16. století. Má, stejně jako obdobné termíny z francouzštiny, italštiny či španělštiny, původ v latinském „infantem“, výrazu, který označoval nejmladší, nejméně zkušené a nejchudší vojáky s nízkou hodností, kteří bojovali pěší. Fenomén dětských vojáků, související se zavedením lehkých palných zbraní, dal ovšem výrazu „ti nejmladší“ zcela nový, otřesný rozměr. |
„Jeden kluk zkusil utéct, ale chytili ho. Svázali mu ruce a řekli nám, ostatním zajatcům, abychom ho ubili holemi. Bylo mi zle, byl to můj soused. Odmítla jsem, namířili na mě zbraň a řekli, že mě zastřelí. Musela jsem to udělat... Vídám ho ve svých snech a říká, že jsem ho zabila pro nic,“ líčila v slzách šestnáctiletá Susan příběh ze zajetí.
Děti jsou někdy nuceny zabíjet jiné děti nebo dokonce své rodinné příslušníky. Pak už pro ně není cesty zpět, poznamenává zpráva OSN z roku 2006.
Dětští vojáci si z válek odnášejí nejrůznější psychosociální poruchy, sklony k nočním můrám, agresivitě, asociálnímu chování či závislost na drogách. Do společnosti, kde je třeba poslouchat autority - třeba do školy - se také těžko začleňují školáci, kteří si v milicích vybudovali respekt a byli zvyklí rozkazovat. Začlenit zpět do společnosti se tak daří jen poměrně malou část malých vojáků.
