Mohl vést bezpečný, pohodlný a zajištěný život. Pochází z bráhmanské rodiny, tedy z nejvyšší indické kasty, je synem policisty, vystudoval vysokou školu, po níž následovala profesorská kariéra na univerzitě a měl spokojené manželství. O takovém životě se v Indii desítkám milionů lidí jen zdá.
Jenže pořád v něm byl ten zážitek z dětství. Jak to, že já chodím do školy, ale sousedův syn ne, a místo toho tátovi pomáhá spravovat boty, ptal se prý sám sebe, když mu bylo šest. Zeptal se na to i souseda. „Chlapče, můj otec byl švec a děda taky. Nikdo před tebou mi takovou otázku vlastně nedal. Narodili jsme se prostě proto, abychom pracovali. A platí to i pro mého syna,“ odpověděl s rezignovanou jistotou v hlase muž.
Jenže malý Kajláš se s odpovědí nespokojil. Usadil se v něm nesouhlas s nespravedlností a pocit zodpovědnosti za změnu. V jedenácti se spolužáky uspořádal sbírku peněz a učebnic pro děti, jejichž rodiny byly příliš chudé, aby je mohly poslat do školy.
A v šestadvaceti opustil místo učitele silnoproudé elektrotechniky na univerzitě, dal sbohem kariéře i poklidnému životu, vzdal se dokonce i příjmení, které poukazovalo na jeho příslušnost k nejvyšší kastě. Jeho matka plakala, jeho ženy se zřekli rodiče. Ale on věděl, že má poslání. Chtěl Indii osvobodit od dětské práce.
Dávají mi svobodu
V roce 1983 založil Hnutí za bezpečné dětství (Bachpan Bachao Andolan) a vyhrnul si rukávy. Nechtěl se jen moralisticky pohoršovat, psát apely a petice, chtěl ze soukolí špinavého podnikání vytahovat konkrétní oběti. Jeho „razie“ v manufakturách, dílnách a dolech, při nichž osvobozoval dětské dělníky, vzbudily mezi zaměstnavateli šok. Kdo by si pomyslel, že se někdo bude zajímat o ušmudlané a ztrhané kluky a holky v odlehlých vesničkách na východě Indie?
Satjárthí je tam nacházel u tkalcovských stavů při výrobě koberců, spící v chumlu na podlaze dílny, ale někdy také poschovávané za vesnicí, protože jim vlastníci dílen, když se o blížící se razii dověděli, namluvili, že přijede policie, která je chce zatknout. Satjárthího družina dobrovolníků vymetala různé sektory indické ekonomiky: textilní výrobu, kde bylo dětských dělníků nejvíc, ale také výrobu pyrotechniky, náramků, cihel či těžbu uhlí v primitivních dolech.
Tam všude na zachránce čekaly stovky tragických příběhů. „Když děti pláčou po rodičích, krutě je bijí, někdy je věší za nohy ze stromů, dokonce jim i vypalují cejchy žhavým železem nebo je pálí cigaretami,“ popisoval jednomu novináři Satjárthí.
Nebyly to mise, za něž by se mu dostalo bůhvíjaké satisfakce. Děti mnohdy končily opět v námezdní práci, protože je tam chudí rodiče poslali zpátky. Média a úředníci byli pohoršeni: škodí to indické ekonomice a kazí to dobrou pověst země! A co víc, šlo při tom o život. V roce 2004 dal Satjárthímu ve státu Uttarpradéš pistoli k hlavě majitel cirkusu, který vykořisťoval nepálské holčičky: „A teď tě zabiju!“ Spoušť nezmáčkl jen proto, že vše natáčela kamera.
Dvě strany jedné minceOn z Indie, ona z Pákistánu, on starý muž, ona sedmnáctiletá slečna, on ve světě téměř neznámý, ona slavná. Přesto patří oba letošní laureáti Nobelovy ceny opravdu k sobě. Kajláš Satjárthí i Malaj Júsufzaiová se totiž oba věnují utlačovaným. Ind brání děti před vykořisťováním, Pákistánka bojuje za právo žen na vzdělávání. Po udělení ceny si již telefonovali a domlouvali se na spolupráci. |
Jeho kolega jednou takové štěstí neměl a vlastník dětských otroků jej zastřelil. Dalšího ubili k smrti. Sám Satjárthí měl zlomenou nohu, rameno, zapálili mu kancelář, napadli jeho dům, neustále mu chodí výhrůžky smrtí. Zbito bylo mnoho jeho spolupracovníků. „Není to veselé,“ říká. Ale nikdy jej prý nenapadlo, že boj vzdá: „Beru to jako test. Je to zkouška morálky, kterou je třeba podstoupit.“
80 tisíc proti 50 milionům
Dnes mu visí v kanceláři na zaprášeném předměstí Dillí na nástěnce číslo 80 tisíc. Tolik dětí prý ze spárů podnikatelů vysvobodil. I když on by nesouhlasil. „Když vidím tváře osvobozených dětí, dávají mi sílu. Nikdy jsem neměl pocit, že je osvobozuji, spíš cítím, že to ony dávají svobodu mně,“ prohlásil.
Od roku 2001 se na 365 vesnic z jedenácti indických států přihlásilo do jeho projektu vesnice přátelské k dětem: neprobíhá v nich dětská práce, dbá se na vzdělávání a děti v nich mohou mluvit do veřejného života. V roce 1998 uspořádal Globální pochod proti dětské práci. Končil v Ženevě u budovy Mezinárodní organizace práce, která rok nato přijala konvenci proti dětské práci. V devadesátých letech začal firmám udělovat certifikát Rugmark, který dosvědčoval, že nezaměstnávají děti a podporují vzdělávání. Dnes se jmenuje GoodWeave. Kromě toho Satjárthí pomohl před dvěma lety prosadit zákon zakazující práci dětí pod čtrnáct let i doma v Indii.
Ale zatím se to všechno zdá jako kapka v moři. Sám odhaduje, že v Indii pracuje na padesát milionů dětí, z toho je asi deset milionů dětských otroků. Některé se v otroctví už narodily, jiné do něj kvůli dluhům prodali rodiče. Zdrojem dětských otroků jsou státy jako Bihár, Madhjapradéš, Urísa, Čhattísgarh a Západní Bengálsko. Končí ve všech velkých městech jako Dillí, Bombaj či Kalkata.
Muž, který získal Nobelovu cenu jako druhý Ind, zůstává na zemi a na poslední roky se dívá se skepsí. „Vše se jen zhoršilo,“ odpověděl na otázku, jestli pozoruje za poslední roky zlepšení. Přesto neztrácí optimismus svého idolu Gándhího. „Indie má stovky problémů a miliony řešení,“ věří.
