Je teplé červnové ráno a nejpodivuhodnější kemp světa se pomalu probouzí. Ukrajina právě podepisuje přistoupení k EU, což byl původní cíl revoluce. Přesto v samém srdci Kyjeva ve vojenských stanech a dalších přístřeších dál zůstávají stovky „majdanovců“, revolucionářů z Majdanu, kterým se podařilo změnit běh dějin Ukrajiny.
Zhruba kilometrový úsek dříve rušné dopravní tepny Chreščatyku a samotného náměstí Nezávislosti neboli Majdanu je stále posetý stany a barikádami z pneumatik. Nad vším vlají ukrajinské vlajky, občas se najde i polská či unijní.
Krize na UkrajiněSMLOUVA S EU: Ukrajina podepsala pakt, který odstartoval revoluci DŮKAZ: Separatisté mají tanky MÍROVÁ JEDNÁNÍ: Separatisté přistoupili na příměří ILJUŠIN: Povstalci sestřelili letouny ANALYTIK: Rusové za Janukovyče infiltrovali všechny úřady VŮDCI POVSTALCŮ: Ruský rozvědčík, krupiér či "Děda Mráz" BATALION VOSTOK: Separatisty rovnají do latě bojovníci loajální Moskvě POROŠENKO: Čokoládový král a ostřílený politik PROPAGANDA: Jak se manipuluje se zprávami DNĚPROPETROVSK: Oligarcha buduje vlastní armádu PŘEHLEDNĚ: Vše o krizi na Ukrajině |
„Revoluce neskončila, jenom si dala přestávku,“ říká starší muž v maskáčích, který kouří první ranní cigaretu. „Teď musíme bránit zemi proti ruské agresi, proti ruským teroristům. Já už nemůžu, jsem moc starý, tak to tu hlídám, až se naši mladí vrátí zpátky, až porazíme Rusko. Pak bude revoluce pokračovat,“ vysvětluje muž.
Kolem barikád stojí květináče
Ve stanu, na němž se skví nápis Vinnycja, název jeho domovského města, bydlí asi dva týdny a nyní se vrací domů. „Ale někdo jiný od nás mě přijede vystřídat,“ dodává. „Vydržíme tu a nakonec zvítězíme.“
Muž hovoří odhodlaně, ale přesto všechno kolem něj vypadá spíše jako filmové kulisy než jako nějaké skutečné pokračování revoluce.
Na rozdíl od dnů těsně po krvavém finále není na Majdanu ani stopy po nějakém nepořádku. Kolem barikád s pneumatikami jsou velké kamenné květináče plné květin, za revoluce zničený chodník už je z velké části dodělaný.
Uklizené je i stanové městečko, kterému konkurují o pár metrů dál slunečníky pivních zahrádek, mimo jiné českého piva Žatecký Gus.
Z revolucionářů je stejně jako z celého stanového městečka „skanzen“, atrakce pro turisty, kteří se tu fotí, aby doma mohli ukázat, že byli na Majdanu. Je mezi nimi paradoxně i mnoho lidí z Ruska.
„V naší televizi to vypadá, jako kdyby tu tábořily nějaké fašistické bojůvky a bylo tu vojenské ležení. A přitom tu jsou milí lidé a spíše než hrůzostrašně to vypadá trochu směšně,“ říká mladík, který pochází z ruského Tatarstánu.
Vyměňme soudce i policisty, žádají studenti
Lidé, kteří se před budovou soudu nedaleko Chreščatyku sešli s bílo-červenými vlajkami s nápisy „Lustrace“, jsou však přesvědčeni, že revoluce neskončila ani nesmí skončit.
„Musíme vyměnit všechny soudce, prokurátory, policisty i politiky. Jinak to bude pořád stejné, jinak žádná revoluce být nemusela,“ říká asi pětadvacetiletá studentka Natalia, která s několika desítkami dalších hlasitě požaduje „lustrace“ soudců.
„Možná mají pravdu, ale nemůžeme přece vyměnit celou zemi, revoluce musí taky někdy skončit,“ poznamenává statná čtyřicátnice, která demonstraci pozoruje zpovzdálí.
Uvadající Majdan však v jednom rozhodně úsměv nevzbuzuje. Pořád totiž zůstává pohřebním památníkem těch, kteří tu v zimě při srážkách s bezpečnostními silami Janukovyčova režimu zemřeli. Fotografie s tvářemi mladých lidí, kteří se odsud už nevrátili, nutí Kyjevany k zastavení, k pomníčkům se stále nosí květiny, stále tu hoří svíčky. Stačí si jen přečíst „Kostěnko Igor 1991, Mojsej Vasil 1992“ a člověka místo úsměvu nad bizarním skanzenem najednou mrazí.
Podívejte se, jak to na Majdanu vypadalo krátce po útocích odstřelovačů:
21. února 2014 |
Uprchlíci z východu
Na východě Ukrajiny jen pozastavená „válka s teroristy“ má přitom další oběti. Nejen stovky mrtvých, ale také oběti živé, uprchlíky z východu. S muzikantem Olehem jsme se viděli před několika týdny v Doněcku. Teď jsem ho náhodou potkal v restauraci Krym u Majdanu.
„Odešel jsem, v Doněcku to už nemělo cenu, už šlo o život. Věděli o mně,“ říká Oleh. Patřil k proukrajinské části doněckého obyvatelstva, o separatistech, kteří Doněck ovládli, si nemyslí nic dobrého. Rocková skupina, v níž hrál, se rozpadla. „Rozutíkali jsme se po Ukrajině,“ vysvětluje a říká, že chce dál, třeba do Česka. „Tady na nás není nikdo zvědavý.“
Když s účtem za kávu přijde číšnice v kroji krymských Tatarů, povzdechne si: „Doufám, že jednou nebude nějaká restaurace Doněck tím jediným, co Ukrajině z Doněcka zbude. Tak jako dnes z Krymu.“
