Nositel Medaile Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy z roku 2009 se narodil roku 1941 v Proseči u Skutče. Rodiče měli malou hospodu, spíš výčep a také "obchod koloniální a železem".
František si pamatuje, že když otec "zavřel v osm hodin krám, tak ještě obsluhoval do půlnoci u výčepu a ráno už se zase usmíval. A to ještě mezitím musel vyřídit objednávky a dělat účetnictví. Pochopitelně chodily kontroly z berního úřadu, takže to nebyl člověk, který by nepracoval. Naopak velice pracoval. Přesto mně soudruzi do posudku později napsali, že jsme žili z nezaslouženého zisku."
Znárodněný živnostník a podstrčená pistole
Po únoru 1948 komunisté Nekvindovým krám znárodnili a otec musel nastoupit do uhelných skladů. František měl čtyři sourozence, matka se o ně starala a otcův plat na obživu rodiny nestačil. Roku 1952 úřady ukradený obchod uzavřely (nikdo jiný, než majitel, ho nedokázal provozovat s patřičným nasazením), ale některé zboží si Nekvindovi ponechali v domě. To se mnohem později, v roce 1959, stalo záminkou k trestnímu stíhání pro "spekulaci" (šmelinu neboli úřední řečí "nedovolené podnikání").
Příběhy 20. stoletíVzpomínky Františka Nekvindy zaznamenali reportéři z Post Bellum. V neděli jeho vyprávění odvysílá Český rozhlas Plus ve 20:00 v pořadu Příběhy 20. století. Reprízu naladíte příští sobotu na Radiožurnálu v 21 hodin. Pořad připravili Adam Drda a Vít Lucuk. Pakliže je vám Post Bellum sympatické, staňte se členem Klubu přátel Paměti národa a drobnými penězi pomozte jejich práci. |
Státní bezpečnost a komunistický aparát ztrpčovaly život celé širší rodině celá padesátá léta. V roce 1953, krátce po měnové reformě, se Státní bezpečnost pokusila v rámci propagandistického tažení proti "reakčním živlům" obvinit Františka Nekvindu staršího z přípravy boje proti republice.
Podle vzpomínek Františka mladšího podstrčila StB do altánku na zahradě pistoli, kterou ale čirou náhodou dvanáctiletý František objevil, ukázal tátovi a poté odnesl na stanici SNB. Tím nejspíš otce zachránil od dlouholetého vězení, protože esenbáci neměli informace o chystané estébácké akci StB a pistoli schovali v trezoru. O dva dny později proběhla v domě prohlídka a muži z StB prý zbraň zuřivě hledali.
František vzpomíná, že se zrovna vracel domů, "a když jsem vyběhl na náměstí, tak jsem viděl, že z druhé strany chodí lidé a dívají se směrem k našemu domu. (…) Před naším domem stály dva vojenské tudory. (…) Měli jsme prosklené dveře a viděl jsem, že u nich stojí uniformovaný příslušník SNB se samopalem, a pochopil jsem, že je zle. Pověsil jsem se na kliku a dal jsem se do pláče, protože v sobotu zavřeli mého strýce v Nových Hradech. To je sedm kilometrů od Proseče. Také měli obchod. Stejný jako náš.
A tetu zavřeli později také, když zjistili, že polovina domu patří jí. Takže my jsme už věděli, že tam byla domovní prohlídka. Že strejdu zavřeli. Že ho odvezli. (…) Já jsem tam brečel a do těch dveří jsem kopal. Přivedli maminku a ta se mě snažila uklidnit a říkala: ,Neboj se. Tatínek má všechno v pořádku. Neboj se, nic zlého se nestane. (…) Všechno vyházeli, všechno prohledali. Právě u strýce v těch Nových Hradech totiž našli pistoli a dvě krabičky nábojů, a kdyby to našli u otce, tak mu nic nepomohlo."
Horník a učitel
Při jedné z četných domovních prohlídek otce odvezli. František vzpomíná: "Já jsem se snažil tatínka bránit. Chtěl jsem se s nimi prát, chtěl jsem je škrábat a kousat a maminka mě musela uklidňovat, že mě dají do polepšovny a tatínkovi tím uškodím.“
Nakonec pan Nekvinda starší, po letech manévrování a života v neustálých obavách a stresu, nemusel do vězení, soud ho "neshledal vinným“. KSČ se k němu zachovala "laskavě" - jeho bratr s manželkou takové štěstí neměli, byli v kriminále dva roky: "Když se teta vrátila domů, poznal jsem ji jenom podle hlasu. Ona byla velmi hezká, ale to se vrátil člověk úplně zničený. Psychicky zlomený a nemocný.“
František Nekvinda se vyučil horníkem, neboť jako syn živnostníka se špatnými kádrovými materiály nesměl studovat, později si dodělal maturitu na večerní průmyslovce. Vojnu odkroutil u technického praporu - jednotky pro nespolehlivé občany, kterou KSČ zavedla po zrušení známých PTP.
Začal nejprve pracovat jako mistr odborné výchovy - a po dalším dálkovém studiu jako pedagog na učilišti v Trstěnicích, kam odešel za manželkou Marií (oženil se roku 1963). Byl jediným nestraníkem v tamním učitelském sboru.
Po okupaci v srpnu 1968 nastoupil do školy nový ředitel, vyhodil osm zaměstnanců a mezi nimi jako jediného učitele také Františka Nekvindu, který nemínil vyjádřit souhlas se sovětskou "bratrskou pomocí", nechtěl se stát kolaborantem. Konaly se tehdy prověrky zjišťující politické postoje:
"Každej okusoval tužku a přemýšlel, co napsat. Já jsem napsal: ,Domnívám se, že dotazník sám se rovná kampani, která nemá v československém školství obdoby. Po dosavadních zkušenostech se domnívám, že dotazník nebude sloužit k objektivnímu posouzení odborných a morálních hodnot, ale pouze jako prostředek k eventuálním represáliím. Z tohoto důvodu žádám, aby moje nedůvěra k této kampani byla pochopena. Nezúčastňuji se.‘ Podepsal, odevzdal a letěl jsem jak špinavý prádlo."
František Nekvinda pak pracoval mnoho let jako dělník, z těžké životní situace mu pomohl až známý, který mu zařídil práci učitele tělesně postižených v Novém Bydžově. Později dostudoval, získal magisterský titul, vystřídal ještě několik škol, po roce 1989 se stal ředitelem školského úřadu ve Svitavách a pak inspektorem české školní inspekce.
