Má povolání, které by mu mohl závidět kdejaký kluk. Je kapitánem letadla. Od roku 2007 usedá za levý knipl stroje Boeing 767 jihokorejské letecké společnosti Asiana.
Když se řekne pilot, létání, řada lidí si představí dobrodružství a svobodu. Jak se na to dívá člověk, pro něhož je létání zaměstnáním?
Svoboda? Dobrodružství? Bývávalo. Možná na počátku kariéry, kdy jsem nad pouští Karakum létal s Antonovem An-2 (i v Česku populární dvojplošník "Andula", pozn. autora). To jsme si mohli ještě dovolit věci, které by se daly nazvat dobrodružstvím. Ale dnes? Létání je svoboda spoutaná spoustou předpisů.
Pilot Oleg Viktorovič Seryj.
Jak to myslíte?
Každý let je podrobován důkladné kontrole. Pracovníci letecké společnosti kontrolují 100 až 150 parametrů. Rychlost, náklon stroje. A pilot musí všechny splnit. Je to dost náročné.
Je pro vás vaše práce splněním dětského snu?
Vlastně ani ne. Po škole jsem sice pracoval na letišti v tréninkovém centru, ale tehdy by mě ani nenapadlo, že někdy usednu za řízení letadla. Pak k nám ale přijeli náboráři z letecké školy. Jejich nabídka se mi zdála zajímavá, chtěl jsem to zkusit. No a v roce 1980 jsem školu dokončil s červeným diplomem.
Jak se po absolvování školy vyvíjela vaše kariéra?
Zpočátku jsem pro turkmenskou odnož Aeroflotu létal s Antonovem An-2. Pak jsem přesedlal na Antonov An-24, turbovrtulový dopravní stroj. V letech 1993 až 1994 jsem se v USA přeškoloval na proudové boeingy. Létal jsem s typy 737, 757 a nyní se 767.
V typové řadě jste vynechal 747, tedy Jumbo Jet… Úmyslně?
Úmyslně ne. S tímto typem jsem nikdy nelétal. Ale je to můj sen. Bohužel se mi asi už nesplní.
Vzpomenete si ještě na svůj nejdelší let?
To bylo ještě v Rusku. Trval přes 13 hodin. Tehdy jsme letěli bez mezipřistání z Moskvy do Havany.
Jak vypadá váš letový program v Koreji?
Létám prakticky jenom v Asii. Za řízením tak strávím maximálně šest hodin v kuse. A pak taky čas od času létám vnitrostátní linky. A to je teprve adrenalin! Let trvá maximálně 20 minut, na nic tedy není pořádně čas. Někdy absolvuju i čtyři takové za den. Na konci jsem pak vždy šťastný, že jsem to zvládl.
Dokážete spočítat, jak dlouhou dobu jste strávil ve vzduchu?
Necelých 18 tisíc hodin, což je přibližně 750 dnů. Takže více než dva roky!
Zažil jste ve své kariéře nějaký okamžik ryzího strachu?
Pár jich bylo. Ale často vzpomínám na jeden. Tehdy jsem přistával v Tokiu. V noci, za silného větru a v lijáku. Už jsem přemýšlel, že sednu na záložní letiště. Nakonec jsem ale přistát dokázal. Kdyby ale byly podmínky jen o trochu horší… Tehdy za mnou přišly letušky s tím, že pasažéři i zatleskali.
Copak to v Asii jinak nedělají? U nás je to běžné.
Prý ne. A i kdyby. Já to do kabiny stejně neslyším.
Jak dlouho myslíte, že ještě budete létat?
To hodně záleží na zdraví. Práce pilota je náročná jak na fyzickou kondici, tak na psychiku. Snažím se proto o sebe pečovat. Jezdím na kole, v zimě na lyžích. Rád jezdím na Karlovarsko na houby. Když je tedy čas. Ale konečné slovo budou mít vždy lékaři.
Když už jste zmínil Karlovarsko, vy bydlíte v Karlových Varech. Z práce domů to tedy máte přes půlku světa. Není to trochu náročné?
No, bydlím… Vzhledem ke své práci se do Karlových Varů dostanu tak jednou za půl roku na týden, dva. Ale ano, mám v Karlových Varech byt.
Proč jste si vybral právě nejznámější české lázeňské město?
Při své práci jsem navštívil řadu koutů celé zeměkoule. Vždy mám s sebou foťák, takže mám vzpomínky zachycené navěky. Do Karlových Varů jsem jezdil do lázní. Zjistil jsem, že je to město, kde můžu jednou zůstat. Jsou zde skvělí lidé. A nemyslím jenom v Karlových Varech, ale v Česku vůbec. Až jednou skončím kariéru, dokážu si představit, že se sem přestěhuju.
