Václav Straka dohady o tom, s kým tedy skutečně spolupracoval, ukončoval: "S nikým. To, co jsem jim říkal, jsem si prostě vymýšlel. Pak jsem podepsal Chartu 77 a odstěhoval se jako penzista na chalupu a měl jsem pokoj."
Před válkou Straka studoval němčinu a francouzštinu na Karlově univerzitě. Říkal, že dorostl k socialismu: "Celý život jsem byl socialistou. Moji rodiče pocházeli z dělnických profesí, žil jsem mezi chudými košířskými dělníky. Takže jsem věřil marxismu. Ten ale komunisti, jak bych řekl, zkurvili," vysvětloval Straka své celoživotní levicové názory, které před válkou vehementně prosazoval v pražských studentských spolcích a kavárnách při diskuzích s pravicovými spolužáky.
Příběhy 20. století.Vzpomínky Václava Straky zaznamenali lidé z Post Bellum (www.postbellum.cz). V neděli jeho vyprávění odvysílá Český rozhlas Plus ve 20:00 v pořadu Příběhy 20. století (http://hledani.rozhlas.cz/iradio/?p_po=3108). Reprízu pak naladíte příští sobotu na Radiožurnálu v 21:00. Pakliže je vám Post Bellum sympatické, staňte se členem Klubu přátel Paměti národa (http://www.postbellum.cz/klub-pratel.aspx) a drobnými penězi pomozte jejich práci. |
A sarkasticky dodával: "No a co dnešní studenti? Vždyť žádný názor ani nemají! Já to sice nesleduji, ale podle mě, co vidím a slyším, chybí jim ideály a hodnoty,“ rozčiloval se Straka, který svého času patřil mezi studentské premianty. Těsně před válkou získal stipendium a odjel do Bruselu.
Studium předčasně ukončil kvůli válce, nacisté okupovali Československo, ze kterého prchaly tisíce mladých vojáků a potřebovaly v zahraničí pomoc. Tu jim na bruselské ambasádě poskytoval právě Straka, který se k nim v roce 1940 připojil ve vojenském ležení v jižní Francii u městečka Agde.
"Chtěli jsme bojovat, ale nebylo čím. Když jsme přišel do tábora, jednotky ustupovaly. Armáda se rozpadala. Vyfasoval jsem kalhoty, vojenskou bundu, opasek, ale boty ne. Takže jsem tam chodil se svými žlutými polobotkami. Tak vypadala francouzská armáda! Pro ně jsme byli váleční štváči, bojovat nechtěli," vysvětloval Straka, jehož oblíbené heslo znělo: "Dejte nám zbraně, dali jsme se na ně!"
Obdivoval anglický klid uprostřed vřavy
S ostatními Čechoslováky se připojil k civilistům prchajícím na pobřeží. Málem při tom přišel o život:
"Byl to obrovský průvod starých lidí, matek s dětmi, povozy, lidé tahali všechen svůj majetek. A do nich nalétávaly německé stíhačky. Při náletu jsem skočil do příkopu a kryl si hlavu. Jedním okem jsem sledoval, co se děje. Bylo to u jakéhosi vojenského velitelství, kde stál nějaký anglický vojáček na stráži. To, co jsem viděl, jsem nikdy nezapomněl. Stíhačky nalétávaly, všude křik, zmatek, lidé utíkali. A mezi tím ten vojáček na vartě před tím domkem stál a nehnul ani brvou. Nic podobného jsem neviděl, to byla povaha anglických vojáků, úplně jiná než francouzská," vyprávěl Straka.
Na lodi směrem do Anglie začal s nadporučíkem Nekolou vydávat časopis Naše noviny. Ladili krátké vlny. Z ruských, německých, anglických a francouzských relací přepisovali, co se děje na bojištích, a zpravodajský leták šířili mezi vojáky.
Václava Straku v Anglii kvůli brýlím nepřijali k letectvu, kam se hlásil, ale zařadili ho do zvláštní jednotky vojenských redaktorů: "Měli jsme i svoji hodnost, dva proužky na náramenících. Ke konci války jsem se stal vedoucím redakce Našich novin," chlubil se Straka.
Výsadního postavení využil při spojenecké invazi 1944. Jako jeden z mála novinářů se dostal na bojiště u Fallaise.
"Přišli jsme tam těsně po bitvě, ve které Spojenci rozstříleli několik německých divizí. Všechno tam leželo - rozbité vozy, roztrhané koně, mezi nimi vojáci. U jednoho děla leželi dva mrtví Němci. Vedle jednoho z nich jsem našel takový sešit. Zvedl jsem ho a koukám, že je to deník. Psal si ho jakýsi pan Matuschek ze Slezska. Popisoval v něm každý den od chvíle, kdy ho odvedli, o výcviku, jak postupoval v boji. Každý den napsal těch pár řádků a končil je 'auf meine liebe Frau gedacht', že myslel na svou milou ženu. Oženil se krátce před válkou. Poslední zápis zněl: "Přespali jsme v seně, nevíme, co bude zítra," popisoval zážitky z bojiště.
Václav Straka žasnul nad pokladem pro něj cennějším než všechny vojenské mapy a plány, které se všude kolem válely. Slíbil si, že příběh pana Matuschka sepíše. Nevěděl, jestli do reportáže, povídky nebo celé knihy. Po večerech si z něho četl a žasl, jak pozoruhodné svědectví o nepříteli se mu dostalo do ruky.
Pak přišly další přesuny. Zařadili ho jako reportéra do zvláštního kombinovaného oddílu Čechoslováků, kteří doprovázeli Američany západním směrem na Protektorát. Oddíl představoval symbolickou jednotku, která se Spojenci osvobodí svojí vlast. Osmého května 1945 Straka dorazil domů do Košíř, kde ho jako hrdinu vítala celá čtvrť.
"To bylo slávy. Rozdával jsem cigarety, vůbec jsem netušil, že pro ně jsou to poklady. Měl jsem plný vak konzerv a lidí se klaněli, když jsem jim je rozdával," vzpomínal Straka.
Inzerát: Hledám "liebe frau"
Po válce na wermachťácký deník zapomněl. Objevil ho až v druhé půlce šedesátých let u sebe v šuplíku. Tehdy už redaktor časopisu Svět v obrazech Václav Straka se pustil do investigativní reportáže. Rozhodl se v Německu objevit onu "liebe frau".
Zadal inzeráty v německých novinách přibližně tohoto znění: "Hledá se žena německého vojáka Matuschka. Vlastním jeho deník a rád bych ho vrátil jeho rodině. Rád bych se dozvěděl o příběhu autora deníku více."
Přihodilo se něco nečekaného: ozval se mu přímo pan Matuschek. Že prý při ústupu z bitvy u Fallaise prostě deník z kapsy uniformy vytratil.
Staré snímky, deníky či filmyMáte doma staré fotografie, deníky, filmy či jiné historické dokumenty? Zdigitalizujte je, vyfoťte, napište, o co se jedná. Zachráníte je. Kontakt: info@pametnaroda.cz |
"A napsal mi adresu s pozváním, že by se se mnou rád seznámil. Jako novinář jsem dostal výjezdní povolení do Německa. Sešel jsem se s ním a deník předal. Byl to automechanik od Giesenu. S první onou 'liebe Frau' se rozvedl. Povídali jsme si o všem možném. Už si to nepamatuji. Ale ten deník musí ještě někde být," lákal redaktory Post Bellum do detektivní reportáže.
Stačily dva telefonáty, abychom se spojili s paní Matuschkovou, jeho druhou ženou. "Manžel už dávno zemřel. Ale ano, na deník si dobře vzpomínám, i na pana Straku, který nás před lety navštívil. Jenomže jsme se někdy v osmdesátých letech stěhovali a deník jsme prostě někde ztratili, nejspíš ho někdo při tom stěhování vyhodil," vysvětlovala paní Matuschková.
Rozhovor s StB
Levičák, člen poválečné sociální demokracie Václav Straka nemohl najít práci kvůli svému působení na západní frontě. "Vyhodili mě bez udání důvodů z tiskového oddělení ministerstva zahraničí, kam jsem se dostal na přímluvu kamaráda. Pak jsem dlouho nic nenašel, všude se tvářili, že jako zápaďák nejsem loajální k lidově demokratickému zřízení. No to jsem se smál. Já byl přeci marxista," stěžoval si Straka.
Nakonec ho vzali do Světa v obrazech, kde obvykle přebírali zprávy z bulharských, rumunských a hlavně sovětských časopisů. Jezdil na reportáže i do zahraničí, šlo to až v druhé polovině šedesátých let.
"Kontaktovali mě nějací pánové od Státní bezpečnosti. To bylo, když mně z redakce navrhli, abych šel pracovat do Německa do českého kulturního centra. Chtěli písemný závazek ke spolupráci. Na to jsem jim řekl: 'Heleďte, já vám budu hlásit jen to, co sám uznám za vhodné. Žádné vaše úkoly plnit nebudu a závazek nepodepíšu.' Takže jsem nikam nejel," popsal první kontakty s StB.
Agent StB učil britské diplomaty
Straka mohl jako válečný veterán v pětapadesáti letech do penze, čehož využil. Přibližně v té době ho poprosil jeho známý kolega, jistý novinář Ferrer, dopisovatel Reuters v Československu, zda by ho nedoučoval češtinu. Straka, který plynně hovořil německy, francouzsky i anglicky, souhlasil. Později učil i na britské ambasádě zahraniční diplomaty. Považoval to za příjemný přivýdělek.
Ceny paměti národa17. listopadu pořádá Post Bellum spolu s ČT, ČRo, USTR a dalšími partnery včetně iDNES.cz a MF DNES slavnost Udílení Cen Paměti národa. Večer vysílá ČT1 ve 21:15h. Uvidíte v premiéře čtyři hrané filmy, uslyšíte písně Jen pro ten dnešní den, Táhněte do háje, Jeřabiny, Časy se mění v podání známých zpěváků jako je Ivan Hlas, Anna K, Bango, a další. Večer zaštítila polská režisérka Agniezska Holland. Laureátům: Felixu Kolmerovi, Františku Wiendlovi, Jiřímu Stránskému a Daně Němcové můžete poslat povzbuzující vzkaz na www.cenypametinaroda.cz, kde si přečtete i jejich příběhy. |
Ferrera a diplomaty samozřejmě sledovala StB. Václav Straka je od roku 1972 veden jako agent s krycím jménem Vašek: "Ano, několikrát jsem se s pány od StB sešel, ale nic jsme jim kromě mlčenlivosti nepodepsal. Chtěli po mě záliby lidí, které jsem doučoval. Něco jsem jim říci musel, tak jsem si prostě vymýšlel. Samozřejmě jsem se s žáky bavil o různých věcech, ale postupovali jsme striktně podle učebnice a všechny politické řeči jsem okamžitě utnul," tvrdil Straka.Jeho písemné zprávy se v archivu ABS nedochovaly.
Britská tajná služba Straku kontaktovala, několikrát ho britští důstojníci pozvali na skleničku. "Jednou jsem s jedním zašel do pubu. Vycítil jsem, že by měl zájem o spolupráci. StB nás sledovala cestou do hospody. Jeho nabídku jsem odmítl."
V jeho dochovaném kádrovém svazku StB se dočítáme, že měl nejméně osm schůzek se svým velícím důstojníkem, jistým Valáškem, později Hejlem, kteří o něm psali hodnotící zprávy v superlativech: "Loajální, oddaný naší věci, spolehlivý, ideově v pořádku." Ovšem poslední jejich zápisy před archivací svazku jsou v opačném duchu. Straku alias Vaška označují za "alibistu, který nás klamal."
Nesnesl být v seznamech agentů StB
Jiné operativní oddělení StB, než které Straku vedlo mezi svými agenty, zadrželo v jednom disidentském bytě několik lístků s podpisy Charty 77. Na jednom z nich z 26. prosince 1976 stálo: Souhlasím s textem Charty 77, podepsán Václav Straka, legionář.
Penzistu Straku si pozvali do centrály StB, aby podal vysvětlení. "Nejdřív mi tvrdili, že je dobře, že jsem se dostal do prostředí disidentů a že se těší na zajímavé zprávy z tohoto prostředí. Když jsem jim řekl, že své přátele udávat nebudu a že jedu na chalupu a nemám zájem se s nimi scházet, sepsali protokol a tím to skončilo," vyprávěl Václav Straka.
Ve druhé půlce devadesátých let zažaloval ministerstvo vnitra. U soudu svědčili tři bývalí estébáci, jejichž jména se ve Strakově spise vyskytují. Bývalý policisté se Straky zastali. Prý si všechno vymýšleli, už si na něj nepamatují, úkoly prý žádné neplnil, vědomě s nimi nespolupracoval. Soud, jako obvykle, konstatoval, že je Straka evidován neoprávněně.
