"Umění naslouchat je dar. Občas to, co slyšíme, filtrujeme a jsme vůči některým informacím zaujatí. Stává se to často a občas je to fatální. Příběh Konráda Kellena je o muži, který uměl naslouchat opravdu dobře," začíná své vyprávění kanadský novinář a spisovatel Malcolm Gladwell na BBC Radio 4.
Kellen totiž během války zjistil něco, co mohlo změnit historii - přinejmenším v tom, že by Američané lépe chápali mentalitu svých nepřátel a případně mohli bojiště vyklidit dříve a za menších ztrát. Nestalo se a dnes nikdo neví, kdo nějaký Kellen je, což je podle Gladwella škoda, protože "jeho socha by měla být uprostřed památníku vietnamské války ve Washingtonu".
Einsteinův bratranec s vášní pro Ferrari
Původně se jmenoval Katzenellenbogen a narodil se v roce 1913 do jedné z největších židovských rodin v Evropě. Měl blízko k prominentním i uměleckým kruhům, jeho matku maloval rodinný přítel, vyhlášený malíř Renoir. Jména jeho bratranců - ekonom Albert O'Hirschman a fyzik Albert Einstein - mluví sama za sebe. V Americe se Konrád, charismatický milovník Ferrari a řeckého historika Thukydida, stal osobním asistentem spisovatele Thomase Manna.
Válka ve VietnamuOzbrojený konflikt probíhal mezi lety 1955 a 1975 na území Vietnamu (dnes jediného státu) a v příhraničí sousedících zemí (Kambodža a Laos). Na jihu Vietnamu se jednalo o pozemní válku, na severu pak měl konflikt podobu bombardování. Spojené státy americké a některé další země (Austrálie, Nový Zéland, Jižní Korea, Thajsko a Filipíny) pomáhaly jižnímu Vietnamu, který bojoval proti svému severnímu komunistickému sousedovi. Toho podporovaly zase státy východního bloku, významnou roli měla i partyzánská komunistická organizace Národní fronta osvobození Jižního Vietnamu (známá pod názvem Vietkong), materiální podporu zajišťovala i Čína a Sovětský svaz. Válku poznamenala hlavně internacionalizace konfliktu a rostoucí odpor v řadách americké veřejnosti. Pro zastánce války to byla jen zástupná válka, jeden z projevů napětí mezi Východem a Západem. Odpůrci poukazovali na neřešitelnost celé situace, vysoký počet obětí a extrémní míru násilí postihující jak bojující strany, tak civilisty. Během války v USA vzrostla popularita různých mírových hnutí, konaly se demonstrace a nakonec převážil odpor k válce. Vláda USA nakonec své vojáky stáhla, vítězem se stal Severní Vietnam a došlo k sjednocení země v jeden socialistický stát. |
Za války se dal k armádě a po ní v Berlíně zpovídal německé vojáky - američtí důstojníci ho pověřili zjišťováním, proč dál bojovali za Hitlera, i když bylo jasné, že se jeho šílená říše hroutí. Jako reportér Svobodné Evropy se ptal imigrantů, jaké je to žít pod sovětskou nadvládou. Učil se naslouchat.
Hodilo se mu to, když na počátku 60. let nastoupil do prestižního think tanku Rand Corporation v Kalifornii. Hnízda nejlepších obranných analytiků v USA. Tam později začal pracovat na svém největším projektu - vietnamská motivace a morálka.
Pro Američany bylo důležité pochopit, jaký je nepřítel v zemi, která pro západní supervelmoc byla jen tečkou na mapě a dalším horkým bojištěm studené války. Nepřítel, kterého v zemi zvané Severní Vietnam bombardují, aby mu zabránili v podpoře komunistických povstalců v zemi zvané Jižní Vietnam
Jak změnit myšlení, které neznám
Američané původně chtěli zlomit vůli severního Vietnamu, ale vlastně o Vietnamcích, jejich kultuře, historii a jazyku nevěděli nic.
Zakladatel "výzkumu Vietnamců" a Kellenův nadřízený Leon Goure převzal v hlavním městě Jižního Vietnamu starou francouzskou vilu z doby koloniální správy, najal si dotazovatele a poslal je do terénu. Měli se nechat zadržet ozbrojenci Vietkongu, povídat si s nimi a vyzvídat. Brzy se vrátili s desítkami tisíc stránek, nechali je přeložit do angličtiny a Goure s Kellenem je začali zkoumat.
Goure podával svá sdělení optimisticky: když přijeli vysocí vládní představitelé do Saigonu (dnes Ho Či Minovo město), pořádal koktejlové party a vyprávěl, že Vietkongu upadá morálka, jsou kousek od kapitulace a když bude americké letectvo bombardovat ještě o ždibec více, povstalci to vzdají.
Všichni mu věřili, kromě jednoho muže - Konráda Kellena.
Goure četl jen to, co číst chtěl. Kellen realitu
Kellen sice četl ty samé záznamy, ale dělal úplně jiné závěry než Goure. Viděl například rozhovor s jedním starším velitelem Vietkongu. Hned na jeho začátku se ho ptali, jestli si myslí, že Vietkong může vyhrát válku, a on řekl ne. Ale o pár stránek dál se ho ptali, jestli si myslí, že Amerika může vyhrát válku, a on znovu řekl ne. Přitom druhá odpověď jasně mění význam té první. Nepřemýšlel o vítězství či prohře. Bylo mu jedno, kdo vyhraje. Kellen si uvědomil, že čelí tomu nejhoršímu nepříteli, kterého můžete mít.
Snímky Nicka Uta z Vietnamu |
Goure mezitím slyšel to, co slyšet chtěl. Přečetl si tu druhou větu v rozhovoru a dál už nečetl. Kellen byl jiný. Bylo mu dvacet, když Hitler převzal vládu nad Německem. On si okamžitě sbalil věci a nevrátil se až do konce války - dobře tušil proč, uměl naslouchat a číst význam slov.
Když tedy Kellen zjistil, že Gourne vykládá obsahy rozhovorů úplně jinak, vystoupil a řekl, že Gourne se mýlí, že Vietkong to nevzdá a rozhodně nemá oslabenou morálku.
"Amerika tento boj nemůže vyhrát dneska, zítra, ani pozítří," uvedl, nic se však nestalo. Gourne dál pořádal své koktejlové party a hostil návštěvy a Kellen psal dlouhé detailní reportáže, které ostatní ignorovali a které upadly v zapomnění. Válka dál pokračovala a byla horší a horší.
V roce 1968 šel jeho kolega za Henry Kissingerem, což byl faktický architekt vietnamské války, a nabádal ho, aby se s Kellenem setkal. Ale Kissinger to nikdy neudělal. Kdyby to udělal, mohlo ve Vietnamu zemřít méně lidí.
Kellen zestárl v malém losangeleském domě na útesech s výhledem na Pacifik - oceán, za nějž odplouvali američtí vojáci bojovat a umírat do země zvané Vietnam. Zemřel v roce 2008 ve věku 93 let.
