Ač sám Hubálek varuje, že je vůči Klausovi zaujatý, stojí jeho názor za povšimnutí. Poznal ho totiž osobně už v prvních revolučních dnech roku 1989 a pozoruje ho po celou jeho politickou dráhu. Podle psychologa je Klaus natolik nesebekritický a zamilovaný do sebe, že je neschopný nadhledu, respektu k názoru druhých.
"Nesporně inteligentní, pracovitý, narcistický a egocentrický," zní Hubálkovy základní postřehy o odcházejícím prezidentovi, které si léta vede a propůjčil je čtvrtečnímu Magazínu DNES. "To samo o sobě není problém, mnoho významných osobností je takových, proto jsou ostatně významné. Problém je v tom, že v důsledku sebelásky, a to je důležité, je Klausova emotivita poškozená."
Příznačný je podle něj i destruktivní vztek, který narcistní osoba prožívá, když odchází s vidinou, že její prestižní postavení patrně upadne.
"Já jsem něco velkého v jeho podání na závěr funkčního období očekával. Říkal jsem známým - uvidíte, že ke konci udělá něco, čím všechny naštve. Třeba že nás obviní, že jsme blbí, že celá Evropa je blbá, že svět spěje do záhuby... Ale že to bude ta amnestie, to mě vážně nenapadlo," komentuje s úsměvem události posledních týdnů.
Je jedním z mála psychologů, kteří si troufnou veřejně popsat osobnost, kterou nevyšetřil. Zároveň upozorňuje: "Vůbec nezastírám, že z mé strany je vztah k Václavu Klausovi emočně obsazený. Těžce jsem nesl, když později urážel Václava Havla. Nejsem objektivní, a právě proto se odvolávám na to, co jsem řekl už před dvaceti lety a nehodlám na tom nic měnit."
Naráží na článek pro Mladý svět, v němž načrtl rysy Klausovy osobnosti vůbec poprvé a přiznává, že mu pak za to mnozí Klausovi sympatizanti nadávali i na ulici. To však bylo v první polovině devadesátých let, kdy byl Klaus oblíbeným premiérem.
