RECENZE: Pussy Riot a nazlobení Rusové dali vzniknout působivé výstavě

Kauza Pussy Riot se dočkala po mohutné medializaci jakéhosi "prodloužení" na umělecké frontě. V pražské Meet Factory se zastavila do 24. března putovní výstava s pádným názvem Pussy Riot a ruská tradice uměleckého vzdoru.

Alexandr Kosolapov - Svatý Šebestián | foto: Meet Factory

Navenek je to podnik docela pestrý, vystavuje tu na třicet umělců nebo uměleckých skupin z Ruska především devadesátých let až současnosti. A jejich výstupy jsou v nejrůznější formě: od komiksu a kresleného humoru přes fotografie, montáže nebo videoart po záznam happeningu, který předvedly maskované bosorky v moskevském chrámu Krista Spasitele. Jejich muzika sice dělá pekelný randál a dívky zpívají falešně, ale o to nejde. Jde o jasný nesouhlas, který je za tím. Nesouhlas s vládnoucí mocí, která se ochotně mění v totalitu dobře známého typu "kdo nejde s námi, jde proti nám". Tenhle romanticky laděný jmenovatel je pak společný bez výjimky všem, kdo se aktuální přehlídky účastní.

Pussy Riot a ruská tradice uměleckého vzdoru

85 %

Meet Factory, Ke Sklárně 15, Praha 5. Trvá do 24. března, otevřeno denně 13-20 hod., vstupné dobrovolné.

Meet Factory dopřála výstavě členitý prostor, a tedy živou a nápaditou, příjemně pohyblivou instalaci. Prostředí je tu syrové, neučesané, sympaticky punkové. Náboj vystavených prací je pouličně navztekaný, silně angažovaný. Situace v současném Rusku, jak ji reflektují tamější umělci, připomíná v mnohém zdejší 70. a 80. léta, undergroundová i oficiální. Nejde už sice o explicitní totalitu, která se neštítí vraždit ve velkém, ale o soustavnou a důkladnou snahu zpacifikovat ve společnosti všechny ty "jiné". Protest je pak logicky víc politický než umělecký, respektive kritika je prvořadá, způsoby jejího vyslovení jsou až na druhém místě.

Na přetřes přichází nejvíc samozřejmě Putin a jeho carské ambice, posvěcené z pozic ruské pravoslavné církve. Některá díla sázejí spíše na dokumentární rovinu, jiná na ostrou, jízlivou karikaturu, takové je třeba slavné video skupiny Modré nosy.

Přehlídka zanechává v divákovi dojem, že kdesi blízko je daleko hůř než u nás. A že i s takovým marasmem se dá něco dělat: umělecky mu vzdorovat. Někdy velmi působivě.