Jaroslav Barták se v soudní síni chová velmi sebevědomě, arogantně a neustále se ohání konexemi na známé osobnosti a politiky. Takovéto vystupování mu přitom u soudu může ještě přitížit. Myslíte, že jde jen o pózu? Choval by se jinak, kdyby v soudní síni nebyla přítomna média?
S takovýmto chováním se u soudu setkávám často a nazval bych to sociálním exhibicionismem. Pachatel se předvádí a k tomu potřebuje publikum. V tomto případě slouží jako publikum právě média, protože soudce pachatel za publikum nepokládá. Je to rys exhibicionistického chování, který je příznačný pro lidi s poruchou osobnosti. Taková osoba je vychloubačná, vysoce dominantní, sebevědomá, a má vysoké ambice.
Zdá se také, že o svém sexuálním životě hovoří s chutí a dokonce se svými excesy chlubí. Jde podle vás o divadlo, kterým se snaží zakrýt své skutečné rozpoložení?
On se takto choval ve všech situacích. Hraje si na herce, což je typické pro osobnosti, které rády dramatizují a předvádí se. Má rád divadélko kolem sebe. Myslím, že to je individuálně příznačný rys jeho osobnosti.
Psycholog Jiří Jelen
Žaloba ho viní ze sexuálního napadání a bití asistentek, což lékař Barták popírá. Pohlavní styk s dívkami přiznává, tvrdí však, že dívkám platil a ty s ním poté souložily dobrovolně. Na tom nevidí nic špatného. Jak si tyto postoje vysvětlujete?
Z hlediska morálních či etických norem, výchovy, které se mu v minulosti dostalo, a jeho celkového stylu života to pachatel skutečně může pokládat za normální. Zatímco z pohledu průměrně morálně a sexuálně založeného člověka je toto chování přinejmenším divné, lékař Barták jej ze svého subjektivního pohledu může vnímat jako běžné. Otázkou také je, jak se chovaly napadené ženy, zda z jejich strany nevyšel určitý náznak, který pachatel vnímal jako souhlas. Pokud se Jaroslav Barták skutečně dopustil sexuálního napadání a agresivity, je to známkou sadismu. Ten může být jen mírný - jako například různé štípání. Ale mohou to být i agresivní kopance a bití partnerky. V každém případě jde o sadismus.
Jaroslav Barták sám o sobě před soudem několikrát mluvil jako o katolíkovi. Proč, když jeho chování je v zásadním rozporu s křesťanskými principy?
Pokud by byl fakticky věřící a uznával Desatero, tak by musel mít morální zábrany. V jeho případě jde jen o vymlouvání na Bibli. S tím se setkávám často. V Bibli se totiž najde všechno: smilstvo i úchylky. Takovéto vymlouvání člověku slouží jako racionalizace. Rádoby rozumovými důvody se snaží vysvětlit a omluvit své nepřiměřené chování. Je to sebeobranný manévr.
Bartáka ovlivnilo, že měl moc a peníze
Může být lékař Barták duševně nemocný?
Rysy, které se u něho projevují - předvádivost, sociální exibicionismus, nedostatek morálních zásad, ty všechny jsou známkou poruchy osobnosti, pravděpodobně sexuálního sadismu. Nejde ale o duševní chorobu. Rozlišujeme osobnosti, které jsou psychicky v normě, osobnosti hraniční, které už jsou na pomezí patologie, dále lidi s poruchou osobnosti, kteří nejsou v pravém slova smyslu duševně nemocní. Ale u nich jsou, jak praví klasik psychiatr Vladimír Vondráček, "některé rysy extrémně zvýrazněné, zatímco jiné nedostatečně rozvinuté". Až na konci tohoto spektra jsou osoby skutečně duševně nemocné. Jaroslav Barták pravděpodobně spadá do kategorie poruch osobnosti, to znamená, že má charakterovou odchylku od normy. Takováto diagnóza by mu u soudu nijak nepomohla. Navíc, jelikož jde o lékaře, který vystudoval vysokou školu, jeho rozpoznávací schopnosti jsou zcela jistě zachované. Kdyby sexuologové dokázali, že je opravdu sexuální deviantní, mohl by mít tyto schopnosti snížené. Ale nemyslím si, že by toto snížení bylo natolik podstatné, aby ovlivnilo podobu trestu.
Co tedy způsobí, že člověk, který netrpí žádnou duševní chorobou, opakovaně projevuje takovéto deviantní a agresivní chování. Co způsobí, že se z lékaře stane násilník, jak to tvrdí policie?
Příležitost dělá zloděje. Pokud je pan Barták deviantně založený a měl příležitost, tak se ta deviace prostě projevila. Kdyby například pracoval ve státním zdravotnickém zařízení, tak by se možná nikdy neaktivovala, mohla by zůstat celoživotně latentní. Někteří lidé jsou sexuálně deviantní, a přitom se to u nich celý život neprojeví. Příležitost, možnost, peníze - to vše má vliv na to, jestli se deviace projeví. Také záleží na původním rodinném prostředí - v čem byl pachatel vychováván, kde a s kým vyrůstal. Lidé mají tendenci napodobovat chování lidí, se kterými vyrůstali. Pokud například otec střídal partnerky a choval se k nim hrubě, bude k tomu mít pravděpodobně sklon i syn.
Věříte jeho tvrzení, že se do některých dívek zamiloval?
Ne. U takovýchto osobností bývají emoce velice povrchní. Může mít pocit, že je zamilován do dvaceti žen současně, protože rád všechno přehání a dramatizuje. Ale z psychologického hlediska je takováto emotivita velice mělká.
Jak tento proces může působit na jeho rodinu a manželku? Ta prý věděla, co Barták s dívkami provádí, ale nijak nezasáhla. Jak si její chování vysvětlujete?
Pravděpodobně na něm byla nějakým způsobem závislá - ekonomicky nebo vztahově, emocionálně, či jinak. Je to podobný případ jako u matek, které vědí, že jejich partner zneužívá dceru, a přitom nezasáhnou. Vždy jde o otázku velké závislosti na partnerovi.
Dívky, které byly podle obžaloby opakovaně sexuálně obtěžované a znásilňované, Bartákovo chování dlouho nečinně snášely. Proč se podle vás odhodlaly k odporu až po poměrně dlouhé době?
V takovýchto případech oběť zneužívání často tají, a to z mnoha důvodů. Má pocit studu a někdy i viny. Roli zde hraje také otázka sociální prestiže, protože pokud jejich jméno vyjde v souvislosti se sexuálním zneužíváním nějakým způsobem na veřejnost, ztrácí sociální prestiž ve společnosti, mezi svými přáteli a sousedy. Je ale také možné, že jim zneužívání přinášelo nějaké výhody, například materiální.
