Cynik by řekl, že už by to nemělo skoro ani vadit, protože za ty roky, co Afghánce "zachraňujeme", jsme je v tomhle směru už dostatečně otužili.
Je to jeden z důvodů, proč v té válce nevyhráváme. Přišli jsme s tím, že jsme morálně někde úplně jinde než Taliban. Ale i když vojáci NATO pořád podle statistik zabíjejí méně civilistů než talibanci, Afgháncům už to přijde skoro prašť jak uhoď.
Malé tajemství: v téhle válce nejde v první řadě o to, jak postřílet co nejvíc talibanců. Hlavní je vyhrát v hlavách Afghánců. To se nám nezdařilo, protože tuhle válku jsme celou zvorali.
Čím déle se všechno vleče, a trvá to už přes deset let, tím více vystupuje do popředí hloupost, s níž Západ tohle vyhrané tažení prohrál. Když se člověk ohlédne zpět, říká si, že by politici a generálové měli být za svá rozhodnutí trestně odpovědní stejně jako třeba řidič autobusu. Kdyby se stejně tupě jako v Afghánistánu chovali po roce 1945 vítězové v Německu, ostřeluje je tam dnes wehrwolf čtvrté generace.
Jejich život je levnější
Deset let, pět nebo šest mých cest do Afghánistánu. Pokaždé to bylo horší. Poprvé jsme si s kolegou jednoduše v Kábulu vzali taxi a jeli nakupovat. Příště už bylo taxi zakázané, pak jsem musel mít přilbu a neprůstřelnou vestu. A do toho jsem pokaždé poslouchal lži plukovníků, jak se spojencům daří víc a víc.
Pozor, neříkám tím, že jít do Afghánistánu byl omyl. Naopak. Racionálně vzato, tehdy ani nebyla jiná možnost. Měla Amerika po 11. září poslat Talibanu a Usámovi kytky a pěkně odprosit za to, že je? Podtext: kopněte si do nás, kdy se vám zlíbí.
Američan zastřelil šestnáct lidíVoják přišel na pozemek afghánské rodiny a začal střílet na všechny strany. Zemřelo i devět dětí. |
Omyl byl to, co se dělo poté, co se Taliban zhroutil a Amerika měla Afghánistán v hrsti a půlku válečnických hord na své straně. Země byla unavená Talibanem. Jenže vítěze zaslepilo sebeuspokojení a navíc už koukali na Irák. Tím dali nepříteli možnost se otřepat.
A taky přišlo velké pokrytectví. Zatímco jsme oficiálně "chránili Afghánce", když se nikdo nedíval, část vojáků je házela do jednoho talibanského pytle. Jak řekl bývalý velitel sil NATO v zemi, generál McChrystal: "Zastřelili jsme ohromné množství lidí, u nichž nebylo vůbec dokázáno, že byli hrozbou." Nedávno jsem četl, že afghánští vesničané už neslaví svatby pod širým nebem, protože se stávalo až příliš často, že na ně něco přilítlo.
Ti lidé sice nejsou hloupí. Cítili, že i přes krásné řeči o osvobozování má jejich život nižší cenu.
O rozdílu mezi našimi slovy a tajnými myšlenkami moc hezky vypovídá reakce republikánského prezidentského kandidáta Ricka Santoruma na onen poslední masakr. Řekl, že doufá, že Obama se nebude zase omlouvat, protože omluvit by se měli naopak Afghánci za to, že zabíjejí nevinné americké hochy. Má pravdu: ale on myslí talibance, zatímco postříleni byli vesničané (mezi nimi spousta dětí), které mají vojáci NATO před Talibanem naopak chránit. Ale Santorum ukázal, že v našem podvědomí funguje logika sapéra Vodičky: Afghánci jsou všichni jedna holota.
Američané teď zcela správně říkají, že ono poslední noční vraždění byl izolovaný incident. Jenže problém je v tom, že jeden temný skutek přebije sto dobrých, které Západ v Afghánistánu dělá. Jedna hromadná vražda, byť ji spáchal zřejmě vyšinutý voják, vyryje do veřejného mínění mnohem hlubší brázdu než tisíc lidí ošetřených v deseti nových ambulancích. Nemůžeme se Afgháncům divit, že to tak vnímají, protože sami tuhle krutou logiku mediálních titulků máme v sobě taky.
Lepší už to tam nebude
Teď co z toho plyne: New York Times píše, že Američané se budou dokonce snažit odejít z Afghánistánu ještě rychleji, než si naplánovali, protože lepší už to tam nebude.
Vlastně není divu. Usáma je už mrtvý, a tak se to dá dobře odprezentovat jako vítězství. Ale bude to prohra, protože všichni dobře vědí, jak to je a kde je slabost Západu, který má tolik zbraní, tolik peněz a tolik velkých slov, ale ta mašinérie už je tak velká, že je nevýkonná. Afghánistán je totiž metafora naší současnosti.
Můj nejhorší zážitek byl, když mi tam jeden plukovník předváděl powerpointovou prezentaci, jako kdybych seděl v ústředí automobilky. Přesně jako podle příruček. Ten studený profesionální úsměv, naučené vtípky v patřičný okamžik. Téma: Jak skvěle pokračuje výcvik afghánských rekrutů a kolik vojáků bude mít armáda za rok, za dva, za pět let. Hezké grafy... U oběda mi mladí britští poručíci řekli, že třetina rekrutů uteče.
Jindy mi maďarský důstojník vyprávěl, jak měl zavádět na venkově nemocenské pojištění a Afghánci se ho zeptali, k čemu to je, když nemají nemocnice.
Nejde o tu třetinu ani o zdravotní pojištění. Afghánské selhání má stejný kořen jako krize ekonomiky a sebevědomí Západu. Rozhodují ignorantští manažeři bez vize a strategie, pro něž není nejdůležitější výkon, ale prezentace. Vytvářet dojem, že auto jede a zrychluje, je pro jejich kariéru významnější než fakt, že nadskakuje na místě. Nepotřebují nic vědět, jen ovládat PowerPoint.
Nevěřím na řeči, že al-Káida dychtivě čeká na náš odchod, aby si v Afghánistánu zase postavila opičí dráhy a vrhla se odtud na nás. Není to hlavní. Afghánistán se nás týká jinak: dobře ukazuje, jak na tom jsme. Porážíme se sami.
