A to jsme v novém tisíciletí plném úžasných technologií. Navíc za stavbou nových mrakodrapů stála energie celé Ameriky a politická vůle. "Ukažme jim, že se nedáme! Postavme si rychle nové věže!" psalo se na plakáty po New Yorku těsně po 11. září 2001.
Logická otázka: proč to jde tak pomalu?
Odporná politika
Když se na to zeptáte přímo na Ground Zero, nikdo se o tom moc nebaví. K tomuhle místu se ta historie vůbec nehodí. Jeden průvodce mi jen řekl: "Odporná politika."
GRAFIKA: Krok za krokem po obnoveném Ground Zero |
Amerika viděla v Ground Zero své Lidice, ale politici v něm spatřovali stroj na peníze, vliv a znovuzvolení. Zakázky mohly zajistit sponzory pro stranické kampaně. Obnovu rovněž brzdily chamtivost, vypočítavost a neschopnost. Pět let trvalo, než se začalo.
Byla to doba ošklivých zákulisních válek, které vůbec neodpovídaly navenek dávanému vlastnectví. Všichni šťourali do všeho, protože každý měl pocit, že Ground Zero patří všem.
Neschopný, ale můj člověk
Některé kiksy byly neuvěřitelné. Tehdejší guvernér Pataki vybral jako hlavního architekta svého člověka, který v životě nepostavil budovu vyšší než čtyři patra. Ten neomylně umístil hlavní budovu na místo nejméně vhodné ke stavbě a navíc tak blízko k osmiproudé autostrádě, že to musela zarazit newyorská policie. Jen tím byl ztracen rok.
Pak měl stavbu s miliardovými rozpočty a třemi tisíci dělníků řídit muž, jenž dosud vedl pouze rodinnou myčku aut a bowlingovou hernu.
Oběť terorismu sporů
A do toho nekonečné spory, zda to má být jen památník, nebo zda tam mají opět pracovat lidé. Byly to časy velkého handrkování: majitel místa, Port Authority, jež spravuje všechny velké newyorské tunely, mosty či letiště, se přel s majiteli zničených budov, kteří by rádi už začali stavět. Do toho se hádali architekti, mluvily do toho skupiny občanů i pozůstalých, stranou nezůstali samozřejmě politici a komentátoři: nakonec byli všichni zakleslí v nekonečném přetahování na téma, co se má postavit, kdy a kým a kdo může za to, že se vlastně nestaví nic.
Důležité bylo i to, že majitelé zničených nemovitostí se přeli s pojišťovnami, a tak dlouho neměli dostatečné peníze.
Byly to doby, kdy Amerika už začala na účet svého momentálně nejpietnějšího místa dělat kruté vtipy. Třeba šleh z jedné televizní noční show: "K těm, kteří si stěžují, že stavba nových mrakodrapů se opozdila, se právě přidala také al-Káida."
O tom, jaká to byla doba, vypovídá pateticky neupřímný název, jenž pro nejvyšší stavbu prosadil guvernér Pataki, aby si získal místo v dějinách: Věž svobody. Dnes už je dávno přejmenovaná na střídmé One World Trade Center.
Newyorský duch se stěhuje do Dubaje
Nový mrakodrap roky handrkování možná už nedokáže přebít, protože hořkost zůstane. V tisku se objevovaly hlasy, že tahle paralýza nabourala pověst New Yorku jako města, kde lidé dokážou všechno, co si usmyslí, a ještě k tomu v rekordním čase.
"To je mýtus z dávno minulých dob," napsal k tomu architektonický kritik Paul Goldberger. "Jak tohle město zestárlo a dospělo, ztratilo svého pionýrského, dynamického ducha, který se teď přestěhoval do měst jako je Dubaj nebo Singapur."
Někteří odborníci jako on nejsou ani u vytržení z toho, jak bude nová nejvyšší budova Ameriky nakonec vypadat. Říkají, že je sice dobrá, ale ne vynikající. Kompromisy, kterých po cestě přibývalo, zbavily stavbu ducha z počátečních nákresů. Architekti tvrdí, že věž má příliš konzervativní tvář a byla přes míru svázána požadavky na bezpečnost, takže Amerika propásla příležitost znovu zaujmout své bývalé místo šampiona ve světě mrakodrapů.
Během deseti let se podařilo aspoň jedno: když se stavba plánovala, mnozí se obávali, že budova zůstane prázdná, protože se tam nikdo nebude chtít stěhovat kvůli obavám z dalšího útoku. Dva tři roky po 11. září by to skutečně platilo. Po deseti letech už si tam ale dopředu najímají prostor budoucí nájemníci, protože vzpomínka už mezitím zestárla.
