Zín Abidín bin Alí byl první. Muž, který třiadvacet let vládl tvrdou rukou Tunisku, se letos 14. ledna musel rychle sbalit a prchnout do exilu. Protože v jeho zemi o měsíc dříve propuklo spontánní povstání, revolta proti životní beznaději.
Netrvalo dlouho a bin Alího následovala ještě mnohem těžší váha: 11. února rezignoval egyptský tyran Husní Mubarak. Kdo by si ještě před rokem dokázal představit Egypt, klíčovou zemi Blízkého východu, bez tohoto drsného autokrata, který sice dělal obyčejným lidem ze života peklo, ale zároveň byl zárukou stability v regionu?
Vždyť Mubarak svíral egyptské prezidentské žezlo celých třicet let! A pak stačilo osmnáct dní milionových protestů a jeho režim se prostě sesypal.
Arabské jaroV Tunisku to začalo - 17. 12. 2010 se ve městě Sidi Bouzid upálil 26letý mladík Muhammad Buazízí. Odpor proti diktátorovi Zínu Abidínu bin Alímu sílil, až lidé vládce vyhnali: 15. ledna přistál v saúdskoarabském exilu. Alžírsko (loňská předehra) - Nepokoje z konce roku 2010 vedly jen ke zrušení léta trvajícího výjimečného stavu. Arabský rozjezd (leden 2011) - Demonstrace proběhly v Libanonu, Jordánsku, Mauritánii, Súdánu, Ománu, Saúdské Arábii. Všude se protesty dařilo pacifikovat. Mubarak padl (11. února) - Ne tak v Egyptě, kde se protesty rozjely 25. ledna. Dne 11. února pak padl tři desítky let vládnoucí autokrat Husní Mubarak. Syrský masakr (15. března) - Také v Sýrii se lidé bouřili dlouho. Demonstrace začaly již v lednu, masové podoby nabyly v březnu. Syrský diktátor Bašár Asad je potlačil silou, před několika dny ohlásil skončení vojenských akcí. Jemen, Libye, Bahrajn (dokdy?) - Charakteru občanské války nabyly protesty v Jemenu (vypukly 3. února) a Libyi (začaly 17. února). Krvavě zatočil sunnitský lídr Bahrajnu i s protesty svých převážně šíitských poddaných. |
Teď je konec srpna. A planeta sleduje další historický moment: pád diktatury Muammara Kaddáfího v Libyi. Nebylo to ani rychlé, ani jednoduché. Za půl roku krvavé války padly tisíce lidí a rozhodující byla nakonec i pomoc mezinárodních sil. Nicméně libyjští povstalci teď tančí na Kaddáfího prahu, pálí diktátorovy portréty a vítězně po nich poskakují.
Třetí velká kapitola letošního epochálního arabského jara je u konce. A význam nemá zdaleka jen pro Libyjce.
Protože jsou tu další, kteří svou vlastní revoltu proti svému vlastnímu tyranovi ještě nevyhráli.
Ano, řeč je hlavně o Syřanech. Ti se už pět měsíců zoufale snaží svrhnout prezidenta Bašára Asada, muže, do něhož paradoxně před jedenácti lety vkládali obrovské naděje. Asad zdědil moc po svém krutém otci Háfizovi a zpočátku to opravdu vypadalo, že je odhodlaný provést demokratické reformy.
Onomu několikaměsíčnímu období nadějí se začalo říkat damašské jaro. Po něm však přišla, bohužel, rovnou krutá zima. Asad se ukázal být podobně drsným jako jeho otec, což dokazuje právě i nyní. Nemá zábrany. Nechává tanky, aby zabíjely desítky a stovky demonstrantů, a na výzvy (nejen) ze Západu zvysoka kašle.
O povstalcích říká, že jsou to gangsteři a červi. Kaddáfí zase rebely nazýval krysami.
Když "krysy" včera zvítězily, "červi" jim ze srdce pogratulovali. Doopravdy, tohle není žádný výmysl - blahopřání "syrských červů libyjským krysám" se včera objevilo na sociální síti Twitter.
Půjdeš taky, Asade
Ale právě tahle až úsměvná poznámka od syrských povstalců dokazuje, jak motivující je pro ně Kaddáfího konec. Arabské jaro neztratilo dech, to je teď zase zřejmé. Když to dokázali Libyjci, proč ne my, Syřané? Proč bychom nemohli už brzy uvidět Asadův obličej, jak se kaboní na lavici obžalovaných?
"Kaddáfího konec povstalcům v Sýrii či v Jemenu říká: Když vydržíte, možná se vám podaří režimy svrhnout," řekl v pondělí agentuře AP blízkovýchodní analytik Geoff D. Porter.
Jenže je tu problém. Motivace je jedna věc, reálná síla druhá. Libyjští povstalci by jen těžko dosáhli takových úspěchů bez pomoci NATO - leteckých útoků, dodávek zbraní.
Samozřejmě, zafungovala i diplomacie či nátlak ve formě sankcí. Ale nebýt vojenské pomoci, Kaddáfí by rebely pravděpodobně rozmačkal. Syrští povstalci by pomoc potřebovali zrovna tak. Jenže na nálety v jejich zemi se nikdo nechystá. Cynicky by se dalo říci: Proč taky, vždyť Sýrie nemá ropu. Ale to by bylo přinejmenším nepřesné. Vojenský zásah v Sýrii by totiž mohl zdvihnout vlnu, na jejíž rozměry a sílu raději nikdo nechce ani pomyslet.
Sýrie hraničí s Izraelem. A právě do židovského státu by dopadly bomby Asadovy pomsty. Izrael by to nenechal bez odezvy, bránil by se stejným způsobem. Načež by se mohl zapojit i nevypočitatelný Írán, nejbližší spojenec Sýrie a stát, jehož prezident chce vymazat Izrael z mapy.
A co by se stalo v takovém Libanonu, který se i tak potácí ve vlastních, extrémně těkavých problémech? Vždyť i v Libanonu má Damašek blízkého přítele - konkrétně v šíitském hnutí Hizballáh.
Takhle nějak se dost pravděpodobně odvíjejí úvahy západních zemí. Kdo by dokázal zastavit vražednou vlnu, kterou by odstartoval zásah v Sýrii?
Nicméně na druhou stranu přece nelze nechat Asada, aby zabil desetitisíce lidí. Po vítězství libyjských rebelů bude Aliance jistě pod tlakem. Pomůže?
