Železo rozžhavené dožluta nepálí, prozrazuje kovář

Než kovář ovládne železo, mockrát se spálí, a než si osvojí techniku, prolije litry potu. Roman Kotrč kromě toho jako učedník schytal i pár pohlavků. Dnes však už v kovárně kraluje se sebevědomím mistra. Lituje však, že lidé nevědí, že jeho výrobky jsou finančně dostupnější, než by si mysleli.

Rána za ranou dopadá neúnavně na rozžhavené železo na kovadlině a z hranatého tenkého drátu je za chvíli lísteček lípy. Jako živý.

V podání mistra to vypadá jednoduše, ale než se umělecký kovář Roman Kotrč krotit železo naučil, stálo ho to hodně puchýřů. "Ze začátku ovládá železo vás. Chce to tak deset let, abyste ho měli pevně v rukou," vzpomíná mistr, jak dlouho mu trvalo, než získal pro svou uměleckou kovářskou tvorbu dostatek sebevědomí.

Kovařinou se dá uživit, když děláte všechno

"Na začátku jste za chvíli fyzicky úplně vyřízení," vzpomíná kovář, jak zamlada neměl ještě tu správnou kovací techniku.

Usměvavý kovář Kotrč a jeho jarní chmura, kterou si vybil do kusu měděného plechu.

Kromě popálenin a spousty namáhavé dřiny ho to stálo i pár pohlavků. "Když jsem spálil železo, dostával jsem za to jako učedník od mistrů za ucho," směje se a dodává, že když se ve výhni nechá železo příliš dlouho, může se i roztavit.

Překonat musel i nelehké začátky podnikání na volné noze a pochybovače, kteří se mu smáli, když si ve Velkých Popovicích otevřel dokonce galerii.

Vypadá chladně, ale pálí

Po železe rozžhaveném do červenožluta se podle kováře Kotrče dá přejet holou rukou, díky vlhkosti kůže se člověku nic nestane. Horší je to, když už kov vypadá chladněji a železo má na denním světle stříbřitou barvu. To pak bolí hodně, i když ne hned.

Přesto vytrval a letos už bude jeho stále se rozrůstající galerie slavit osmnácté výročí. A Kotrč se stal pro místní dvorním kovářem. "Vykoval jsem tu třeba znak na poštu nebo štít na lékárnu, lidé za mnou přijdou, když potřebují opravit krumpáč," popisuje s tím, že za vytažení, tedy vykování krumpáče doostra účtuje místním jen dumpingových padesát korun.

Každý kovář má podle něj vlastní návod, jak se kovařinou uživit. "Ten můj je mít veliký záběr práce, od drobné kovařiny až po tu velikou," vysvětluje, že musí umět udělat panty k truhle i velkou zdobenou vjezdní bránu. A vždycky do toho dát ještě něco navíc. "Trochu své invence, popustit uzdu fantazii," říká.

Zuby už netrhá, koně nepodkovává

Nejmilejší mu je kovařina určená na hřbitovy, tedy kované plůtky či kříže. Rád však vyková i nějaký ten šperk z nerezu nebo měděnou masku, do níž kladivem vymlátí všechny své chmury.

Nejrůznější kovové materiály používá i proto, aby lidem ukázal, že kovařina není jen "černota". "Snažím se do svých děl dávat barvy jiných kovů, které je krásně rozsvítí," vysvětluje, proč často sáhne po mědi či zlatu. Zlacení si přitom dělá sám.

Aby bylo kujné, musí si kovář železo nahřát ve výhni.

Zatímco šperky či sochy dělá Kotrč více méně od oka, velkou bránu si už musí předkreslit v měřítku 1:1. Musí sedět přesně na milimetr. "U techničtějších věcí navíc spolupracuju i se strojařem, který mi vrata zaměří, navrhne do nich zámek a nakonec je i nainstaluje," objasňuje. Ruku k jeho dílu občas přiloží i soustružník, brusič a svářeč v jedné osobě. "Než bych něco svářel sám, to si to raději vykovám," přiznává.

Kovářská výheň

Dříve se v ní topilo dřevěným uhlím a vzduch do ní foukal celý den učedník ručním měchem. Dnes se používají výkonnější a čistší paliva jako antracit, koks nebo i propan-butan a vzduch do výhně žene radiátor na elektřinu. Množství vzduchu přitom určuje, jak velký je ve výhni žár. Dosáhnout se dá i teploty přes 1 400 °C, při níž se však už železo rozpouští, takzvaně se spálí.

Vedle vlastních výrobků by si měl každý kovář dokázat vyrobit sám i většinu nářadí, které ke svému řemeslu potřebuje. "První kladivo jsem si udělal ještě na škole," vzpomíná Kotrč. V dílně mu od té doby přibylo nepřeberné množství vlastnoručně kovaných kladívek a kleští, každé se speciálním účelem. Na zuby však prý nemá kleště ani jedny.

Ani koně si už běžný kovář okovat netroufne. "Dneska to už dělají specializovaní podkováři a musí se kvůli tomu učit spoustu věcí z veterinární medicíny," vysvětluje.

Kovařina je cenově dostupná, ale lidé to neví

Roman Kotrč

Umělecký kovář Roman Kotrč (46) pochází z malostranské malířské rodiny. Kvůli kádrovému posudku se nedostal na malířskou školu, proto vystudoval umělecké kovářství na Střední uměleckoprůmyslové škole v Turnově. Po revoluci si otevřel vlastní dílnu ve Velkých Popovicích a pár let na to i prodejní galerii. Kromě toho se jako zástupce Občanského sdružení výtvarníků Karlova mostu stará o provoz a sochy na tomto mostě.

Do klasické kovařiny se však už dnes naopak nebojí pustit stále víc lidí, pro něž je koníčkem. "Když chce někdo dělat kovařinu, stačí jen chtít," míní mistr. Na poradě u něj byl už i chirurg či právník, viděl kovat i křehkou blondýnu, ovšem jen šperky a drobné figurky, na které není potřeba taková síla. Zacházet s kladivem a kovadlinou se podle něho naučí každý. "Když je někdo levý jako šavle, musí to vyvážit chutí a pílí," říká.

Začínajícím amatérům kovář Kotrč radí zajet si na sraz kovářů a tam okoukat správné postupy. Nebo si rovnou zkusit něco vykovat pod dohledem zkušenějšího mistra. Oproti západní Evropě máme u nás totiž tu výhodu, že si kováři vzájemně předávají informace a ukazují si, jak se co dělá. "To tam neexistuje, každý si to hlídá," tvrdí Kotrč o Západě. A prý je dobré si zkoušet i kreslit a modelovat. Postupně se pak u každého kováře objeví dokonalé plastické vidění.

Chcete-li se stát kovářem, připravte se však podle mistra na to, že zatímco dřív byl v obci kovář váženou osobou, dnes vidí lidé v jeho profesi spíš kejklířství. "Chtějí-li nějaký doplněk do interiéru, bojí se zajít za kovářem a míří do hypermarketu," stýská si Kotrč. Kovařina přitom podle něj vyjde často i levněji než výrobky z obchodu. Vlastnoručně ukovaný ozdobný hřebík prodává Kotrč za pouhých 19 korun, náramek za 550.