Při slovech komunisty Filipa, který smutnil, že by se "pro důstojnost jednání mohl napříště pan kolega Korte zdržet takovýchhle triků", jsem přemýšlel, jestli vrchní český komunista nemá dvojníka.
Někdo, kdo byl od Filipa k nerozeznání, totiž před samotným jednáním přiznával, že to tentokrát opozici nevyjde. Znělo to rozumně, koalice se totiž na pár týdnů usmířila a Věci veřejné blahosklonně řekly, že vládu teď podpoří a když tak ji potopí až na zdravotnictví, kdyby to skřípalo na vnitru.
Pojďme ale od záhady, jak Jan Kubice souvisí se stovkou za recept, zpět k nedůvěře.
Sedm hodin se poslanci u pultu střídali jak svatí na orloji a donekonečna omílali, zda vláda bojuje s korupcí, zda má morální právo dělat reformy, zda je prolezlá ABL či zda je nejhorší v historii. Je to běžný kolorit, který kolega novinář nazval syndromem "mámo, budu v televizi". Ta totiž maraton ze Sněmovny vysílala živě.
Být opoziční poslanec, také bych po událostech posledních týdnů volal po hlasování o nedůvěře. Jsem si tím jist. Být koaliční poslanec, ptal bych se, kdy budeme žádat o důvěru.
Ale zmařit sedm hodin práce za peníze daňových poplatníků (protože výsledek hlasování všichni předem znali) a pak pochybovat o důstojnosti Sněmovny kvůli pětisekundovému zpěvu (jak v hlasování učinilo 82 poslanců), to už signalizuje hodně velké odtržení od reality.
