Když jste zaplatili, dodal vám letecky ponorku klidně na Saharu nebo do džungle. Viktor But sice začal s květinami, ale nakonec se stal největším obchodníkem se zbraněmi na světě. Říká se mu obchodník se smrtí nebo Pan válka. Je legendou. O jeho neuvěřitelném vzestupu i pádu se píše v knihách, Hollywood o něm natočil film s Nicholasem Cagem v hlavní roli.
Teď se octl v americkém vězení a čeká na soud. Předtím už dva roky tvrdnul za mřížemi v Thajsku. Doma má majetek za šest miliard, ale nevypadá to, že si je někdy užije.
Dostal se k nim neuvěřitelným způsobem. Kdo by to do toho mladého chlapce, který se narodil roku 1967 v Tádžikistánu, tehdy řekl.
Byl svým způsobem geniální. V Afghánistánu například zásoboval zbraněmi současně Taliban i jeho zaťaté rivaly ze Severní aliance.
Americká vláda mu šla po krku, prohlásila ho zločincem, ale on pro ni přitom na základě oficiální smlouvy svými letadly vozil vojáky a vybavení do Iráku, za což mu vyplatila 60 milionů.
Vybavoval zbraněmi nejhorší hrdlořezy, po nichž zůstávaly v Africe potoky krve a hromady rukou usekaných mačetami - a pak na stejné místo přepravoval vojáky v modrých přilbách OSN, aby tomu násilí udělali přítrž.
Dodával výzbroj do téměř všech konfliktů, které se na zeměkouli vedly od poloviny 90. let. Jsou lidé, kteří tvrdí, že způsobil víc násilí a hrůzy než Usáma bin Ládin, což by ostatně vysvětlovalo, proč byl tolik let na seznamu celosvětově hledaných hned na druhém místě právě za vůdcem al-Káidy.
A je určitě jediným bývalým poručíkem sovětské armády, o němž, jak už bylo řečeno, natočil Hollywood celovečerní film Obchodník se smrtí. Jak to vlastně dokázal?
Lepší než tisknout peníze
Představte si Sovětský svaz roku 1991. Impérium se rozpadá, budoucnost žádná. Mladý důstojník Viktor But svléká uniformu. Snad už cítí, že zmar je i příležitost.
Například je tady spousta letadel, která nikdo nepotřebuje. Na letištích jich najednou stojí stovky. A všude pobíhá spousta pilotů bez práce. But kupuje tři dopravní antonovy, každý za směšných 40 tisíc dolarů.
Začíná vozit bohaté Rusy do Dubaje, kde v bezcelních obchodech skupují všechno, na co narazí. První zboží, na němž opravdu zbohatne, je dokonalým protikladem zbraní: jsou to květiny. Nakupuje v Jižní Africe gladioly kus za dva dolary a pak je prodává v Dubaji. Kus za sto dolarů. Jedno letadlo veze dvacet tun květin. Je to lepší než tisknout peníze.
Pak se vrhá na kuřata. Mražená. V Jižní Africe postaví mrazírnu. Mražené kuře pořizuje kilo za dolar, v Nigérii měl však, jak by řekl jiný Viktor s podobným osudem, tedy Kožený, jistotu desetinásobku.
A jak tak obchoduje po Africe, zjišťuje, že víc než kuřata všichni chtějí kalašnikovy. A on ví, kde jsou.
Znovu si totiž představte bývalé SSSR v polovině 90. let. Nástupnické státy živoří, nemají peníze, zato mají hromady zbraní po největší armádě světa. Zoufale potřebují tvrdou měnu, a tak prodávají ve velkém a nekladou otázky. Samopaly po tisících, munici po milionech. Chcete snad helikoptéry, tanky a děla? Nebo protitankové střely, miny, granáty? Jak je libo. Tenhle kus světa je zbrojařský Lidl. Zásoby zbraní pro třetí světovou válku jsou nevyčerpatelné.
A But má letadla, kterými je může dovézt, kam je potřeba. Jeho flotila už čítá na šedesát strojů, je větší, než je teď například ČSA. K dispozici má tisíc posádek ochotných letět za tvrdou měnu do nejhorších míst světa.
Náš zákazník, náš pán
Brzy poskytuje služby snad každé bojující armádě či skupině světa. Od Američanů přes Taliban až po marxistické gerily v Kolumbii a dětské vojáky v Sierra Leone.
But se rychle stal pro obchod se zbraněmi tím, čím je McDonalds pro fast food. Byl symbolem oboru.
Jeho letadla plná zbraní se objevovala všude tam, kde bylo na zbrojní dovoz vyhlášeno embargo. Piloti si vozili barvy, s nimiž přebarvovali trupy svých strojů a přepisovali imatrikulační čísla. But vymyslel propracovaný systém měnění identifikace letadel přímo za letu.
Ale jedno se mu nedá upřít. Nediskriminoval nikoho podle barvy pleti, vyznání ani podle politického přesvědčení. Přátelil se s Charlesem Taylorem, který udělal ze západní Afriky jatka, ale také dopravoval francouzské vojáky do masakrované Rwandy, jednotky OSN do Somálska a na Východní Timor, vozil pomoc do jihovýchodní Asie po tsunami v roce 2004, do Pákistánu po zemětřesení v roce 2005. Dopravoval vojáky do Dárfúru, aby tam zastavili násilí, které tam páchaly skupiny vybavené zbraněmi, které jim dodal možná právě on.
Zdálo se, že měl prsty skoro ve všem. Jako nějaký zloduch z bondovky.
A je i stejně tajemný.
Poručík, nebo podplukovník?
But se oficiálně narodil v Tádžikistánu, ale možná to prý byla taky Ukrajina. O tom, že sloužil v sovětské armádě, není sporu. Záhada už ovšem, je, co tam dělal a jakou měl hodnost. On sám na své webové stránce uvádí, že když šel v roce 1991 do civilu, byl poručíkem.
Renomovaná západní média ale píší, že byl majorem či podplukovníkem. Ale to činí jejich další informace o Butovi dost nevěrohodnými: kdyby měl ve čtyřiadvaceti tak vysokou hodnost, bylo by to na zápis v knize rekordů.
But tvrdí, že byl překladatel. Ale dočtete se, že byl u letectva, že byl agentem KGB (a že je jím dodnes a jeho byznys vede ve skutečnosti právě KGB), jinde stojí, že pracoval pro vojenskou tajnou službu GRU. Prameny OSN klidně citují Butova tchána, který říká, že "jeden čas zastával vysokou pozici v KGB, možná byl až zástupce ředitele". Klobouk dolů, ve čtyřiadvaceti letech...
Jediné, o čem není sporu, je informace, že But vystudoval Jazykový armádní institut, že má obrovské nadání na jazyky (umí jich plynně šest a když teď seděl dva roky v thajském vězení, naučil se tam turecky a urdsky) a že jako voják sloužil v Angole (možná to prý ovšem byl Mosambik), protože ze všeho nejvíc miloval portugalštinu.
Má ženu Allu, kterou kdysi přebral sovětskému diplomatovi a které je věrný. Mají spolu dceru. Když ho před dvěma lety zavřeli v Thajsku, manželka opustila svůj moskevský butik a odletěla do Bangkoku, aby mu do vězení mohla nosit jídlo.
Vždy je však bez masa. But je totiž vegetarián a taky ekolog, který věří, že musí přispět k záchraně deštných pralesů. V Africe rád navštěvoval odlehlé primitivní kmeny a ze všeho nejvíc obdivuje Pygmeje.
Teď si o tom ale může nechat jen zdát. Stejně jako o svém velkém snu, o natáčení filmů na Antarktidě pro svou zamilovanou stanici Discovery.
Vypadá to, že by v Americe mohl vyfasovat i třicet let.
Jak školácky naletěl
Je k nevíře, že se nechal dostat tak snadno.
But věděl dobře, že po něm jdou. Prezident Bush v roce 2006 zmrazil jeho účty v Americe a nechal po něm pátrat. Butovi to druhé mohlo být ukradené. Žil v bezpečí v Moskvě.
Jenže se odtud nechal školácky vylákat.
V roce 2007 ho kontaktovali kolumbijští rebelové. Chtěli by spoustu zbraní, kromě jiného taky rakety země-vzduch. Asi za dvacet milionů. But si je nechal prověřit a ujistil se, že jsou to skuteční Kolumbijci a skuteční povstalci.
Jenže nebyli. Byli to američtí agenti.
Nejdřív navrhli schůzku v Bukurešti, ale But ji na poslední chvíli zrušil. Tak navrhli Bangkok. But se s nimi sešel, dohodl a ještě dodal, že jim dodá rád cokoliv, když zabíjejí Američany. V tu chvíli do místnosti vtrhli policisté a But skončil ve vězení.
Je nepochopitelné, že se takhle školácky nechal vylákat z Moskvy, když mohl pozvat "Kolumbijce" na své území.
Jeho manželka sice statečně tvrdila, že jel do Bangkoku na kurz vaření a jeho bodyguard zase tvrdil, že přijeli na dovolenou a k lékaři, ale je to samozřejmě málo platné.
Teď, po dvou letech Thajci rozhodli, že ho vydají do Ameriky.
"Viktor by neublížil ani kuřeti," řekl o něm jeden z jeho blízkých spolupracovníků. Jeho bratr Sergej v médiích předestírá důmyslnou obranu: Viktor But je jen přepravce. Nemůže za to, co přepravoval. Je ve stejné pozici jako řidič náklaďáku. Potrestat by ho bylo stejně nesmyslné jako trestat taxikáře, že vezl ozbrojené lupiče.
Uvidíme, jak se na to bude dívat americký soud.
