Vyprávění o osudech Ruth Federmannové je jednou z kapitol knihy Winton Train - po 70 letech znovu do Londýna, kterou napsali Magdalena Wagnerová a Milan Vodička. Večer ji pokřtil premiér Jan Fischer na pražském hlavním nádraží.
Vlaky z Prahy vypravoval Angličan sir Nichalos Winton, zachránil tak celkem 669 židovských dětí, jimž hrozila smrt ve vyhlazovacích táborech.
Na jeho počest vypravily České dráhy 1. září 2009 vlak, který projel tehdejší trasu Praha - Londýn. V dobových vagonech tažených parní lokomotivou jely některé z Wintonových dětí se svými potomky. Vlak přivítal 4. září v Londýně sir Winton osobně. - čtěte Zachránce Winton uvítal v Londýně své "děti", Vlček z něj udělal Winstona
"Bál jsem se, že se Winton výjezdu vlaku nedožije," řekl na křtu knihy ředitel Odboru komunikace Českých drah Zbyněk Honys. "Nakonec byl ale tím nejsilnějším prvkem, přišla krize, změnila se vláda," vyjmenoval s pohledem na premiéra Fischera Honys.
Při křtu knihy premiér Fischer připomněl souvislosti Wintonova odvážného činu, že se k záchraně dětí rozhodl v době, kdy Československo nikoho nezajímalo. "Nezbývá, než vzdát hold a uklonit se Wintonovi," řekl Jan Fischer, kterého k židovství vrátil jeho syn. - čtěte Židům začíná chanuka, oslaví ji i premiér. Dárky u Fischerů nosí Mojžíšek
Kniha popisuje životy Wintonových dětí a Nicholase Wintona, ale také rozsáhlý projekt. Publikace vyjde i v angličtině, zvažuje se rovněž její vydání v Izraeli.
Do Anglie jsem nechtěla
Ruth Federmannová, které tehdy bylo třináct a jmenovala se Steklmacherová, si z toho dne, kdy měla nastoupit do Wintonova vlaku, moc nepamatuje. "Vím jen, že jsme přišli na nádraží, ale ani jsme se nedostali dovnitř. Proti nám chodili rodiče s dětmi a všichni nám říkali: Ten vlak nejede."
A tak se Ruth s maminkou otočily také a jely zpátky domů na pražské Vinohrady. Maminku to mrzelo, pro dceru to byla výborná zpráva. "Byla jsem ráda, že nikam nejedu. Moc, moc ráda," říká paní Ruth. "Chtěla jsem totiž úplně jinam."
Měla tehdy dvě možnosti, Anglii a Palestinu. Maminka byla pro to první, protože věděla, že dcera tam získá lepší vzdělání. Ruth chtěla jet do Palestiny. Rozhodnutí, že Ruth odjede do ciziny, a to za každou cenu, padlo hned po Mnichovu. "Pro jistotu musíš pryč, řekla mi tehdy matka," vzpomíná po desítkách let Ruth.
Bylo to pro nás dobrodružství
A tak když nevyšla Anglie, přišla na řadu Palestina. "Měla jsem tetu v Tel Avivu a docela se mi tam chtělo. Byla jsem taky členkou jedné židovské sportovní organizace, ta mi trochu pomohla."
"A tak jsem v dětském transportu odjela vlakem do Terstu. Pamatuji si, že nás bylo šestnáct. Celou cestu až do Itálie tam s námi jel gestapák. Pořád tam stál a nic neříkal. Dva či tři dny, už nevím, jak dlouho jsme se tam tehdy trmáceli."
Z Itálie dál pokračovali lodí. "Tam jsme se výborně bavili, byli jsme veselí. Bylo to pro nás jako nějaké dobrodružství, výlet někam opravdu daleko."
Praha zůstala kdesi v dáli. Ale zase ne tak daleko, protože Ruth stejně jako skoro každý tehdy věřila, že se dřív či později zase bez problémů vrátí.
"Měla jsem obrovské štěstí," říká dnes. "Myslím, že tam nahoře mě má někdo rád. Můj celý život byl štěstí. Ale na začátku bylo neštěstí. Něco mi však umožnilo začít nový život. Jsem ráda, že jsem skončila v Izraeli a ne v Anglii. Našla jsem tady dobrého muže, měli jsme dvě děti, teď mám sedm vnuků a čtyři pravnuky."
