Karel Gott a Eva Pilarová se letos shodně dožili sedmdesátky a s větší (Gott) či menší (Pilarová) pompou ji také slavili. Vyšly vzpomínkové komplety jejich nahrávek, proběhly výjimečné koncerty, událostem se patřičně věnovala média. Snad opravdu každý, bez ohledu na osobní hudební vkus, musí uznat, že si obě osobnosti tuto pozornost zaslouží.
Státní vyznamenání je ale přece jen poněkud jiná liga. To by mělo být vypodloženo kromě výsledků v daném oboru, který je ve středním proudu populární hudby měřen především ohlasem u publika, také pokud možno neproblematickou a stejně jako v profesní i v "lidské" oblasti úctyhodnou kariérou.
A tady narážíme na velmi podstatnou výhradu. Nechme stranou, že ve zpěvníku obou interpretů bychom celkem snadno našli písně, které neměly dokonce ani v dobách největšího politického a společenského marasmu minulého režimu vzniknout, nechme i stranou jejich přečasté koncertování na vyloženě politických akcích. To, co přejít mrknutím oka nemůžeme, je takzvaná Anticharta.
Mrtvý brouk versus sebereflexe
Za "předsednickým stolem" shromáždění v Divadle hudby, kde se v roce 1977 sešli zástupci "lehkých múz", na rozdíl od viditelnější a známější akce v Národním divadle, seděl a s "kovaným" projevem vystoupil jak Gott, tak Pilarová.
Není bez zajímavosti, jak rozdílně na tuto akci vzpomínají. Karel Gott na svých oficiálních webových stránkách uvádí: "Nejhorší pocit mám ze sedmasedmdesátého roku, kdy jsme byli vehnáni do toho, čemu se dneska říká Anticharta. Tehdy nám ale nikdo neřekl, že jde o Antichartu. Kdybychom to věděli, tak by v Divadle hudby asi bylo hodně málo lidí. Prostě z nás udělali blbce a totální idioty." Dodejme, že právě v roce 1977 Karel Gott obdržel od tehdejší "strany a vlády" titul zasloužilého umělce. Že by náhoda?
Naproti tomu Eva Pilarová řekla v rozhovoru do bulletinu letošního hudebního festivalu v Trutnově, na němž s obrovským úspěchem koncertovala: "Ředitel Pragokoncertu Hrabal si pozval několik tehdy nejznámějších zpěváků a skladatelů, kterým nakázal, že musí Chartu 77 odsoudit. Až na malou výjimku se do toho nikomu nechtělo, ale byl to zkrátka příkaz. Ohradila jsem se, že nebudu odsuzovat něco, co jsem nečetla. Hrabal tedy řekl, že nic vymýšlet nemusím, ale že přečtu prohlášení, které vyplyne z příspěvků kolegů. Bála jsem se odmítnout, věděla jsem, že tím bych se zpíváním skončila.(...) A brala jsem to nejen jako ponížení, ale jako bezmocnost spojenou se zbabělostí."
Eva Pilarová o AntichartěPodepsala jsem ze zbabělosti, říká zpěvačka |
Zatímco Karel Gott i nadále dělá mrtvého brouka a raději se při každé příležitosti zaštiťuje svým stoprocentním zaujetím hudbou a svými hlasivkami, jako by celý svůj aktivní život prožil s klapkami na očích, Eva Pilarová je ochotna na přímou otázku přímo odpovědět a postavit se k vlastní minulosti s otevřeným hledím a jasnou sebereflexí.
I tak ale zůstává ocenění obou, zejména v kontextu minulosti ostatních letos dekorovaných osobností, z nichž valná většina prošla nejrůznějšími politickými perzekucemi ze strany komunistů (jejichž dnešní předseda Vojtěch "Falmer" Filip, mimochodem, seděl při ceremoniálu v hledišti Vladislavského sálu a nepochybně beze stopy studu tleskal), značně diskutabilní.
Nejde o kádrování nebo vyvolávání nějakých honů na čarodějnice, který tak zuřivě odmítají všichni zastánci takzvané "tlusté čáry za minulostí". Po umělecké stránce není důvod panu Gottovi ani paní Pilarové křivit jediný vlásek na hlavě, mají mnoho "odpracováno" a dodnes úspěšně baví a těší své posluchače - budiž to přáno oběma stranám. Není ani důvod se pozastavovat nad nejrůznějšími oceněními, která dostávají za své pěvecké výkony. Ale medaile Za zásluhy, které uděluje demokratický stát především těm, kteří se podíleli na jeho vybudování, patří na jiné hrudi.
