Romantické obrázky svraštělých macheteros ponořených do džungle až třímetrových stvolů se nyní musí trpělivě hledat.
Zkušený zemědělec Juan, který si z pole ve střední části ostrova poblíž města Jatibonico odnáší otep třtiny pro krávu, aby dávala sladší mléko, předvádí, jak se mačetou ohánět. Nejdříve krátkými údery oseká uschlé listí, pak několik "stébel" levou rukou přitáhne ke trupu a pravou paží svazek několika rozmáchlými nápřahy skolí těsně nad zemí. Nic těžkého.
Půjčím si od Juana mačetu, abych si práci, jež je s Kubou pevně svázaná tak jako tanec salsa nebo vousatá tvář Fidela Castra, vyzkoušel. Sekám jen pár minut, ale hned se koupu v potu, bolí mě paže, mám poškrábané ruce od ostrého listí a po těle mě žere agresivní prach. Na brigádu by se mi sem nechtělo.
Akce Z na třtinovém poli
Jenže taková brigáda byla ještě nedávno povinností. Kubánci všech vrstev a zaměstnání museli v době sklizně s budovatelským nadšením přijít venkovanům na pomoc.
Čtyřicátnice Martha se podobných "akcí Z" účastnila opakovaně – jako učnice i jako pracovnice v továrně. "Byla to zábava. Zpívali jsme si u toho a povídali. Navíc třtinu můžeš jíst," pochvaluje si po letech.
O deset let mladší Miguel, který na Trinidadu pracuje jako učitel salsy, podobné nadšení nesdílí: "Jako student jsem měl během sklizně povinnost tři neděle v měsíci strávit na poli. Samozřejmě že jsem to nedělal rád, ale byla to povinná dobrovolná práce."
Juan se umí mačetou ohánět jako každý dříve narozený Kubánec
Otcem této myšlenky byl revoluční vůdce a jeden z nejbližších Castrových přátel Ernesto Che Guevara. Sám ukazoval, že pomoci musí opravdu každý, a i ve funkci ministra hospodářství šel příkladem. Kubánci jeho, ale i Fidela a další představitele režimu mohli vidět na poli s mačetou, kde makali jako největší stachanovci. Prominenti sice lámali údernické rekordy, ale s kubánskou ekonomikou to celkově šlo do kopru.
Castro na to našel svůj recept: vyprodukovat ještě více cukru. Rok 1970 se měl stát rokem deseti milionů tun. Do té doby se na ostrově v dobrých letech sklidilo maximálně sedm milionů tun.
PŘEDÁK PŘI SKLIZNI TŘTINY"Sklizeň se zkrátí z pěti měsíců na dva. Rychleji to nejde, protože cukrovary by třtinu nestíhaly zpracovat," řekl Martín, předák při sklizni třtiny. |
Generoso, seschlý penzista s malým uzlíčkem, hrnečkem a rezavou mačetou, vypráví, že se toho monstrpodniku také účastnil. "Patřil jsem k nejlepším macheteros. V roce 1970 jsem sklidil 55 tisíc otepí třtiny," chlubí se a v širokém úsměvu předvádí své zkažené zuby.
Kombajn sekáče překoná více než stonásobně
"Za hodinu nejvýkonnější sekáč skolí padesát 25librových otepí," říká Juan. Tedy zhruba 625 kilo – ale co je to proti speciálním kombajnům. Spirálovitá kusadla mašin polykají původně jihoasijskou rostlinu po lánech.
Jejich hodinová bilance je 100 tun. A nejenže třtinu useknou, ale rovnou ji rozkrájejí na čtvrtmetrové tyčky, z nichž v cukrovarech vymačkají šťávu; tu pak přemění v bílé zlato. Brigádníci už nejsou potřeba.
I macheterům na plný úvazek nezbývá nic jiného než se dívat na výkonné stroje. Tak jako zhruba dvacetičlenná skupinka kolem předáka Martína. Jeden bezcílně popojíždí na koni, ostatní posedávají poblíž cisterny s benzinem a prorezlé polní kuchyně, kde kuchařky právě na tácy servírují fazolovou šlichtu z konzervy. Během klábosení jedním okem pozorují, jak dva kombajny sypou na korbu náklaďáků nasekanou třtinu.
Dva kubánští venkované z provincie Cienfuegos si na státním nasekali trochu třtiny jako krmivo pro svůj dobytek.
Proč jich je tady tolik, když nemají do čeho píchnout, ptám se trochu naivně na komunistickou efektivitu práce. "Jsme tu dvě skupiny, ta naše učí druhou, jak s novými stroji pracovat," hájí nadbytečný počet "pracantů" Martín. "Sklizeň se zkrátí z pěti měsíců na dva. Rychleji to nejde, protože cukrovary by třtinu nestíhaly zpracovat. Musí to udělat co nejdřív po useknutí. Třtinu nelze skladovat, rychle by se znehodnotila," vysvětluje Martín.
Více cukrovarů Kuba neplánuje, naopak v roce 2002 kvůli klesajícím cenám cukru snížila počet fabrik na polovinu. Rovněž na rozdíl od Brazílie, která je zdaleka největším producentem třtiny na světě, odmítá komunistické vedení používat sklizeň na výrobu biopaliv.
Třtina má ve formě cukru krmit lidi nebo je ve formě rumu dostávat do nálady, ale živit s ní auta je podle Castrů nemorální. Mimochodem, Kuba s ní nakládá hodně ekologicky, protože vymačkané stvoly se používají jako palivo pro výrobu elektřiny.
Ale zpět na pole. "Kombajny nemohou tam, kde je nerovný terén nebo kam nevede sjízdná cesta. V takových místech se bez práce lidí neobejdeme," objasňuje Martín limity strojů. Macheteros tedy na ostrově nevyhynou, jen se z nich stane velká rarita. Kuba se přece jen od dob úderníka Che Guevary posunula o kousek kupředu.
