On-line s Tomášem Poláčkem |
"Nemám čas, Sergeji," říkám.
Řidič kroutí hlavou, je ze mě nešťastný. "Tak aspoň skleničku osetinského vína," prosí. Vůbec mě to nepřekvapuje, protože na Kavkaze pije za volantem každý. Pro tyhle chlapy je vodka jako voda. Vypijí flašku a udělají precizní holubičku.
"Tak jednu," nechám se přesvědčit, ačkoli je osm hodin ráno českého času a silného turka bych raději.
na cestěPočet dnů: 21 |
Připijeme na Jižní Osetii. On do sebe hodí sklenku červeného na ex. Já také pár loků, abychom co nejrychleji nastartovali.
"Ještě jednu," říká Sergej a už mě trochu štve. "Tys připil na Osetii a já teď chci připít na Česko, to neodmítneš."
Odmítl bych, kdyby víno nebylo tak dobré. Načež si Sergej olízne rty a praví: "Slyšel jsi někdy o tom, že číslo dvě není zrovna šťastné? Že bůh miluje číslo tři?"
Musím se smát. Rychlostop jsem si představoval jinak...
Stařenka Eteri bydlí i po roce ve stanu.
Rodiče nechť se obracejí v hrobě
Vzpomínkou se vrátím o několik hodin zpět. Byl pátek před půlnocí, když se na hlavním náměstí v Cchinvali sešlo pět tisíc nápadně tichých lidí v černém.
I já se tam vypravil a bylo to dobrodružství. Ve městě totiž po válce nefunguje veřejné osvětlení, a tak chodí místní už od soumraku jako světlušky - s baterkou v ruce.
Myslel jsem, že si vystačím s mobilem, ale každým pátým krokem zahučím do louže. Zabloudit ovšem nemůžu, tohle hlavní město je velké jako Kutná Hora.
Bacha na miny
Saakašvili je vrah.
Ve tři čtvrtě na dvanáct začíná na náměstí program. V onu minutu uplynul rok od chvíle, kdy gruzínský prezident Saakašvili využil situace. Zrovna když celý svět zajímalo zahájení olympiády v Pekingu, Saakašviliho vojsko začalo bez varování bombardovat Osetii.
Nejprve hraje půl hodiny tklivá muzika. Pianistka v černém šátku se do svého rekviem ponořila natolik, že občas do klapek bouchá i bradou. Když dopreluduje, nikdo netleská. Ženy brečí a muži posmrkávají.
Následují proslovy - všichni řečníci se klaní k zemi matkám loňských mučedníků, jak tady říkají svým mrtvým.
Na shromáždění přijeli prezidenti mnoha malých banánových republik, po měsících chůze sem přinesli svatou ikonu pravoslavní mniši z dalekého Tiraspolu, ale největší pozornost na sebe upoutává statný zástupce ruských kozáků, který si bere mikrofon a pomalým, hlubokým hlasem zahajuje řeč. "Saakašvili, Saakašvili," točí rukou, jako by nabíral vodu ze staré studny. "Pokaždé, když se vysloví tohle jméno, nechť se tví rodiče obracejí v zemi a tvé děti, Saakašvili, ty ať se navždy stydí za to, jaké musí nosit příjmení." Sobotní článek z MF DNES na toto téma čtěte ZDE.
Jihoosetinská auta ze srpna 2008
Spi klidně, stopaři
Následující odpoledne mi zastaví autobus, což vnímám jako symbolickou tečku za svým stopováním po Kavkaze.
Postávám u krajnice v severní Osetii, autobus brzdí o 20 metrů dál. Mávám, ať pokračuje, že o něj nestojím. Jenomže řidič čeká tak dlouho, až přehodím krosnu přes rameno a jdu ho pozdravit. "Jsem stopař, víte?" vysvětluji šedovlasému Dagestánci za volantem a on přikyvuje. "Vím. A určitě jsi unavený, takže si sedni k nám a klidně se cestou vyspi."
Je to po třech týdnech divný pocit. Vezu se a s nikým nemusím mluvit. Opravdu můžu bez ostychu usnout a já to taky udělám...
Když po 200 km vystupuji, nutím tomu laskavému Dagestánci peníze. Nic nechce. V horách žijí mimořádní lidé. Už jsem se s nimi rozloučil, tento text píšu na trajektu z Ruska na Krym. Za příštím rohem už je Praha.
Má cesta končí.
