Sama ČSSD byla rozložená po neúspěšné prezidentské volbě, jedno křídlo si s druhým vyčítalo opouštění programu v koaliční vládě a současně vrcholila aféra premiéra Stanislava Grosse. A přece za půl roku už bylo všechno jinak. Důvod byl jeden – Jiří Paroubek.
Měsíc po tomto sjezdu se stal premiérem, díky neuvěřitelnému nasazení sjednotil různé proudy a začal dělat sourodou levicovou politiku.
Najednou se objevil člověk, na němž bylo vidět, že má rád politiku, uvažuje o ní a nejde mu jen o sociální vzestup a provize ze zakázek jako u ostatních kolegů. V tomto smyslu se jeho vstup do nejvyšších mocenských pater stal velkou událostí.
Na jaře 2006 byl proto zvolen předsedou ČSSD s neuvěřitelným mandátem 92 procent hlasů.
O rok později však na dalším brněnském sjezdu získal jen 58 procent. Tehdejší delegáti ho přestali honorovat za sjednotitelskou roli a vyjádřili se k jeho osobním vlastnostem, politickému stylu, ale i k odporu, který u části veřejnosti budí. Co to znamená?
Jiří Paroubek byl především celých patnáct porevolučních let brán jako cizorodý prvek v ČSSD. Podnikatel, který se stýká s bankéři, pohrdá lidmi a navíc dává najevo své bohatství – to byly nejčastější výtky v devadesátých letech. Prostě "nebyl jejich".
Tohle stigma se mu podařilo v ČSSD překonat po své úspěšné sjednotitelské misi. Rezervovaný vztah však zůstal, takže v ČSSD dneška je brán jen jako nosič úspěchu.
Spíše než se straníky je Jiří Paroubek daleko obratnější v komunikaci s voliči. K překvapení všech, kdo ho znali, se začal v premiérské funkci prezentovat jako radikální socialista, který navíc vyvádí ČSSD z ghetta.
Muž, který na pražském magistrátu tlumil rozhazovačné požadavky, odpískal reformu veřejných financí a vytvářel obrovské rozpočtové schodky. Právě on Špidlovo "zdroje tu jsou" začal naplňovat skutečným obsahem.
Úspěšný byl i ve vytváření antihnutí, které má podobu specifické ideologie antiparoubkismu. V očích mladé generace a početných středostavovských vrstev je vnímán jako symbol minulosti a arogance bývalého režimu.
Antiparoubkismus je tak významný postoj, že například v ideově vyprázdněné ODS zcela nahradil základní program. To je ostatně také legitimizační prvek Mirka Topolánka – ať udělá, co udělá, má krytí, protože není Jiří Paroubek.
Z této svérázné strategie zadržování se v nejsilnější vládní straně stalo hlavní stranické pojivo. Volně s Palackým: Kdyby Paroubka nebylo, musela by si ho ODS v zájmu dobrého volebního výsledku vymyslet.
Jádrem antiparoubkismu jsou autentické obavy z budoucího působení tohoto politika, jeho temných úmyslů, zahraniční orientace a podivných přátelských vazeb.
Jak to přesně před dvěma lety napsal spisovatel Ludvík Vaculík: "Vy už nepůsobíte tolik svými myšlenkami, názory a programem, jako svou povahou, která budí odpor a strach."
To se týká nejen voličů nesocialistických stran, ale paradoxně i mnoha členů a lidí z vedení ČSSD. V tomto smyslu má 74 procent, jež Paroubek získal v sobotní předsednické volbě, z větší části ráz podmíněné podpory.
Dokud bude staronový předseda nosičem dobrých výsledků, bude "tichá dohoda" platit. Stačí drobné zaváhání a na povrch zase vyplavou všechna minulá stigmata a výhrady. Rozhodně mu neprojde to, co kdysi Zemanovi nebo Grossovi. Jiří Paroubek tedy zůstává v čele strany a vlastně tak trochu i mimo ni.
