Ano, v Chomutově je pár slušných hospod, kde se pije bezpečně, ale jasnou převahu mají nonstopy a pajzly, ve kterých bývá celý den karneval.
Tucet pochybných podniků je taky ve Školní ulici, do které by se měl brzy nastěhovat ministr Kocáb; já to sem mám z domova pět minut. Tak jdeme.
Loni vyteklo ve Školní dost krve i na zdejší poměry - sériový vrah Postl zastřelil v herně barmana a kousek vedle ubil místní gambler kladivem servírku. "Třetí vraždu můžeme očekávat u nás," smějí se v jedné z civilizovanějších hospod, která se jmenuje Manhattan a v níž se právě nikdo s nikým nemlátí.
|
Hospoda je čistá, jukebox ani moc neřve, ale v deset večer nevidím chlapa, který by měl pod dvě promile. "A asi ani chlapa, kterej by někde legálně pracoval," uznává majitel, který musí za barem zaměstnávat velkého bitkaře Krocana, protože...
... protože sem chodí třeba velice přátelský pan Farář, který měl vzít roli vyšinutého Václava - zahrál by ji ještě přesvědčivěji než Ivan Trojan a chtěl by za to sotva deset piv.
Když si přisedne, je mi hned jasné, že dva intenzivní dny nestačily k tomu, abych si na zdejší galerii magorů zvykl.
Drobný a vychrtlý pan Farář dovede i v deliriu hovořit inteligentně, vystudoval prý kdysi katechismus a taky je znalcem Písma. V usměvavých ústech se mu třpytí zlato: "Byl tady nedávno sráč, sáhl mi na postiženýho bráchu, tak jsem ho roztřískal."
A hned mi bráchu představí - ten chlap je hluchý, ale slušně odezírá a vypadá jako Mlčenlivej Bob. Za pár piv tu občas vyluxuje.
"Takže mi sáhnul na bráchu," pokračuje Farář, "načež dostal levej hák, loket, kladivo a pak už neměl šanci - prošlápl jsem mu krk. Záchranka ho dvacet minut oživovala, byly to jatka. Kdyby mě Krocan neodhodil, tak jsem ho i zabil, i když jsem vlastně kněz. I křesťan se musí naučit bojový umění, když jsou lidi takoví hajzlové..."
Jedna historka za druhou, spousta postaviček. Nechápu. Jako bych snědl lysohlávky. Však mi taky Farář u baru představuje svého obézního přítele, který je prý mistrem houbové magie a na těle má vytetovanou smrt, znak Sepultury a "mravence anarchistu".
Kvetly tu růžičky
Ráno jsem měl pocit, že ležím v hrobě a někdo na mě rýčem hází hlínu, ale pak začala hrát na celý barák romská hudba v ostrém rytmu 150 BPM - kultura vynikající, ale chápu, že má moje šestaosmdesátiletá sousedka odlišný vkus. A ony rytmické řachy nezpůsoboval hrobník, nýbrž bratři Tokárovi a banda jejich bližních, kteří vegetují v bytě nade mnou.
Pravděpodobně jenom štípali dříví.
Potřebuju se opláchnout a rozmrznout, tak zaklepu na onu stařičkou sousedku, paní Salačovou. "Turka, nebo rozpustný?" belhá se po kuchyni a ve svém pěkném bytě vypráví. "Bydlím tu devětačtyřicet let, jaká to byla krása, růžičky kvetly, na dvoře jsme měli posezení..."
Dnes venku není lavička jediná - všechny zdemolované, vyrvané ze země, spálené. Dvůr slouží chlapům coby záchod.
"Všechno bylo krásné, než přišli tihle," ukazuje směrem nahoru. "Naschvály mi nedělají, občas i pomůžou s taškou, ale ten nepořádek!"
Ano, chodba je černá a je už na ní tolik vajglů, že si na schodech v klidu zapálí i kuřák, který by si to v jiném domě nedovolil. Třeba já.
"Nechci nikoho pomlouvat," pokračuje několikanásobná prababička, která je po mrtvici a nedokáže si už sama ani nakoupit, "ale oni jsou všichni feťáci, soustavně dům ničí, neplatí nájem, spoléhají na to, že je uživí děti - bylo by dobře, kdyby je někdo vystěhoval."
Ostuda s kočárem
Jdu si s Tokárovci pokecat, ale zase zbytečně. "Ty vás dovnitř nikdy nepustí," zjevuje se na chodbě šestnáctiletý sympaťák a zapaluje si: "Žije jich tam asi dvacet a je to úplnej Chánov!"
"Copak ty nejseš Romák?" ptám se. A on, že vůbec ne, že je polocikán z vedlejšího vchodu a v takovémhle bordelu by za boha žít nedokázal; není přece žádnej degeš. "Vždyť se podívejte," vyká mi, "oni pálej klidně i boty, aby nezmrzli, a nám z toho jde do oken kouř žlutej jako chcanky. Nechcete jít s náma na dřevo?"
Takhle se seznamuju s Matesem (16) a Frantou (19). Aby bylo jasno - Matesova matka je Frantova družka. Franta má s Matesovou matkou další dítě. Jsou to výborní, bystří kluci. Jeden chodí do školy, druhý pracuje v továrně na televize.
Už dávno jsem si všiml, že v Chomutově jezdí po ulicích spousta kočárů plných dřeva nebo železa. I my jeden kočárek popadneme a brodíme se půl hodiny bahnem za vlakové nádraží, kde se křiví staré, ohořelé chatky. "Topit na elektřinu nebo na plyn je strašně drahý," vysvětlují chlapci, když naplníme kočár prkny - doma bude teplo na dva dny.
Čekáme, až se setmí, protože jet takhle zpátky přes město, "to je ostuda". Balíme další cigarety - za padesát korun pytel tabáku, ze kterého jich můžeme mít i dvě stě.
Když se vrátíme na naše sídlišťátko, naštípeme mokrá prkna plná dlouhých hřebíků tupou sekyrou a kluci jsou trošku smutní, protože by večer rádi zašli i s matkou (respektive družkou) na drum'n'bass do podniku Pepe Lopez, jenže celá rodina má na víkend jenom dvě kila a Mates zítra potřebuje pade, protože má fotbalový turnaj. Za zábavou se nepůjde nikam.
A právě v téhle chvíli zjišťuju, že mě noví sousedi nejspíš berou. Rozložitá dáma se usmívá z přízemního okna: "Dej dvě cigarety!" Rád vyhovím. A ona, než zatáhne záclony, poděkuje: "A teď sněz píču."
Mates s Frantou se ještě dlouho tlemí mým rozpakům: "Zvykejte si, takhle se u nás Za Zborovskou mluví..."
DOBŘE ROZJETÝ VEČÍREK V ROMSKÉM DOMĚČtěte ve čtvrtek na iDNES.cz v dalším dílu deníku Tomáše Poláčka |
