V jednu ráno už toho mám v chomutovské herně Fénix dost - šedesátiletá barmanka vyhodila ožralu zpátky na ulici a on si na ni rozepíná poklopec: "Vykuř mi, šlapko!"
Vrátím se radši k sobě domů. Do holobytu, kde se donedávna vařil perník. Kde v oknech chybí sklo. Všechny kabely jsou dávno vytrhané ze zdí a ve sběru.
"Tak se měj," zahuhlá ještě bezzubý Venca, sváteční feťák, co dluží pětatřicet tisíc za zdravotní pojištění a k tomu už má stotisícové penále.
S tímhle Vencou jsme se v herně celkem skamarádili; včera bral dávky, ale teď nemá ani kačku, tak jsem mu koupil pivo a cigára. Venca je "bílej", takže mě do tmy doprovodí vtipem, snad desátým za dnešní noc: "Přijde cikán na sociálku a říká: Paní, kolik musím mít dětí, abych dostal deset tisíc? Prej pět. Na to on: Kurva, to abych dvě zabil!"
Ke svému bytu v ulici Za Zborovskou to mám dvě stě kroků - odeženu nerudného čokla, který štěká u vchodu, a na chodbě si nerozsvítím. Žárovky v tomhle domě nevydrží nikdy déle než jediný den a nemá smysl šroubovat sem další.
Na karimatce sním tatranku, umýt se tu nemám jak. Oblečený vlezu do spacáku. Stejně je zima a nemůžu spát. Netuším, co mě tu v příštích dnech čeká, ale snadné to prý mít nebudu...
Nácek vám děkuje
Ministru Kocábovi se zpočátku do Chomutova příliš nechtělo, a tak jsem se za něho nabídl já. "Dejte mi nejhorší možné bydlení," poprosil jsem, a když jsem si pak přišel na radnici pro klíče, byl jsem za exota.
Dokonce i primátorka Ivana Řápková si mě pozvala na slovíčko. Usmívala se napůl lítostivě a napůl jak na cvoka. "Chystáte se Za Zborovskou, kde jedna rodina terorizuje všechny ostatní? A pak na Dukelskou, kam by slušný člověk po setmění nešel?!"
Znejistím a ukládám si číslo na zdejší policejní pohotovost. Čeho že se můžu dočkat od svých sousedů? Když dopijí rum, hodí z okna prázdnou lahev a je jim jedno, kdo jde zrovna kolem. Oberou mě o peníze i o cigarety. A určitě se mezi nimi nevyspím...
Ještě téhož dne se zajdu podívat na setkání primátorky se stovkou místních občanů, abych nasál chomutovskou atmosféru.
Ivana Řápková má kouzlo, to je jisté. Je půvabná a hovoří přesvědčivě, většina posluchačů každou chvíli tleská. "Nepřizpůsobivým neustoupíme! Vyplatí se žít slušně! Dodržovat zákony!"
Jakýsi důchodce se pak hlásí o slovo: "Kocáb a Stehlíková nemají mozky, ale sračky." Potlesk, primátorka děkuje za názor.
Pak se hlásí i nácek v mikině Thor Steinar: "Chci vám, paní primátorko, za váš přístup poděkovat." A tak dále, Řápková může být s dvouhodinovou schůzí spokojená. Krásné a čisté centrum Chomutova je na její straně.
Příběhy, že bys chcíp
A jaký názor mají moji noví sousedé, kteří žijí kilometr od centra? Když se zabydlím na podlaze kousek od pyramidy starého smetí, zajdu si k nim dávno nemytou chodbou na návštěvu. "Tokarovi. Neklepat!!!" mají napsáno na dveřích. "No?" ozve se po minutě, tak zalžu, "tady nový soused, jsem student, přinesl jsem víno."
Otevře těhotná dívka, která evidentně zestárla předčasně - drží baterku, v bytě nejde elektřina. Vezme si dvoulitrovou lahev červeného, ale dovnitř prý teď nemůžu, až za chvíli.
Za půl hodiny buším znovu a otevře chlap; další siluety se krčí v místnosti za ním. "Přijď jindy, nevím kdy," třískne dveřmi...
Když mě sousedi nechtějí, zamířím do nejbližší herny a seznámím se s barmankou a bezzubým Vencou. Někdy po čtyřech hodinách pochopím, že jsem se ocitl v jiném světě, a začínám si na ten svět zvykat.
"Když jsem sem dneska šel, všichni na mě: 'Nemáš něco? Prodej!' No nemám! Ale perník je tady za litr gram, a abys byl v pohodě, potřebuješ lajnu, ta je za kilo."
A: "Mí sousedi si k sobě nakvartýrovali dědka, kterej přežil koncentrák, ale jejich týrání nepřežil. Dávali mu zbytky zkaženýho jídla a to je jasný - salmonela může důchodce zabít."
Anebo jiní sousedi: "On je bejvalej skín, kriminálník, a ta jeho je cikánka, šlape. V noci často vyběhne před barák a řve na něj: 'Ty šmejde, seš impotent, stojí ti jen napůl.' Takže se nevyspím."
A pak: "Za Jiřinou, co sem chodí, přijel mikrobus plnej německejch dědků - za hodinu s nima byla hotová a od každýho dostala třicet eur, ale pak to tady prohrála u automatu..."
Když Venca vypráví, každou chomutovskou historku uvede slovy "Řeknu ti příběh, to bys chcíp..." a já mu pozorně naslouchám. Věřím, že takhle mě tu v příštích dnech jenom máloco překvapí.
Kam chodí chomutovští neplatiči pro dřevo na zátop?čtěte ve středu na iDNES.cz v dalším díle deníku Tomáše Poláčka |
