Neonacisty bych nechal trpět, říká pobodaný Jakub. A učí se znovu chodit

Dvaadvacetiletý Jakub z Čejetic na Strakonicku byl ještě nedávno ochrnutý na půlku těla. Zaplatil tím za okřiknutí hajlujícího skina, který ho nožem bodl do krku. Jenže teď se všechno jakoby zázrakem změnilo. Jakub začíná tři měsíce po osudovém konfliktu znovu chodit.

Davadvacetiletý Jakub se znovu učí chodit poté, co ho ve Strakonicích pobodal neonacista | foto: Josef Vostárek, MF DNES

"První týdny v Úrazové nemocnici v Brně jsem jen ležel. Nebyl jsem schopen vzít do rukou ani mobil," říká Jakub, otec dvouletého syna.

"Pak se to začalo zlepšovat a dnes už ujdu několik set metrů o berli," popisuje neuvěřitelné zlepšení zdravotního stavu. Přitom když Jakuba na začátku května bodl do krku dýkou neonacista, jen málokdo věřil, že už za tři měsíce se bude procházet po chodbě.

Jakub okřikl v noci v centru Strakonic dva hajlující skinheady. Strhla se rvačka a když Jakub odcházel, jeden z neonacistů vytáhl dýku, kterou používaly jednotky Hitlerjugend, a zabodl mu ji zezadu do krku. Trefil se tak nešťastně, že mu poškodil míchu.

"Naposledy jsem ušel 300 metrů"
Jakub teď denně podstupuje fyzioterapeutické léčby a cvičení. Jeho zdravotní stav se i podle ošetřujících sestřiček, lékařů i terapeutů zlepšuje den ode dne. Na začátku léčby se Jakub nedokázal na posteli sám ani posadit, nyní už s berlemi vyjde několik schodů.

"Když jsem to měřil naposledy, tak jsem ušel tři sta metrů. Dnes už to bude mnohem víc. Nesmím se ale stále o berli opírat, abych v budoucnu nekulhal. Spíš si s ní jenom pomáhat přenášet váhu," říká Jakub a předvádí, jak dokáže chodit po chodbě.

Kdyby Jakubovi na místě po zákeřném útoku nepomohl kamarád Stanislav, pravděpodobně by zemřel. Silně krvácel, byl v bezvědomí a jeho stav byl kritický. Stanislav mu na ránu přiložil svou mikinu, aby alespoň částečně zastavil krvácení. A když ležícího muže chtěl jeden z neonacistů znovu bodnout dýkou, chytil mu ruku a zabránil mu v tom. Jeho samotného pořezali.

Rodina a kamarádi jezdí za Jakubem do Kladrub u Vlašimi téměř každý víkend. "Je to pro nás o sto padesát kilometrů blíž, než když byl v Brně," řekl Jakubův otec Jaroslav.

Útočníkům hrozí až 15 let vězení
V Kladrubech bude pacient až do konce října, kdy ho propustí do domácího léčení. Ve Strakonicích už na něj čeká partnerka Monika a dvouletý syn Jakub. Nevyhne se však ani nepříjemným věcem. Čeká ho policejní rekonstrukce incidentu a pravděpodobně začátkem příštího roku bude muset k soudu jako svědek.

Dva neonacisté ve věku devatenáct a dvaadvacet let, kteří Jakuba napadli, budou souzeni za pokus o vraždu. Hrozí jim až patnáct let vězení.

"Mladíci se budou zpovídat i z trestného činu propagace nacismu. Jeden z nich má na těle vytetovány znaky neonacistických organizací a fašistické symboly. Z propagace nacismu jsme obvinili i třetího muže, který s nimi zhruba měsíc před incidentem hajloval u strakonické tržnice," řekl mluvčí jihočeské policie Jiří Matzner.

Lidé mu pomohli sbírkou
Když MF DNES dělala v květnu s Jakubem rozhovor v brněnské nemocnici, nebrečel ani si nestěžoval na osud. Obával se jenom toho, že jeho dlouhá pracovní neschopnost přivede jeho partnerku, která je na mateřské, do finanční tísně.

Teď už se bát nemusí. Pomohli mu lidé z celého Česka, kteří po zveřejnění jeho příběhu uspořádali sbírku. Antifašisté ze Strakonic pro něj také uspořádali benefiční koncert, přispěla i strakonická radnice. Sešly se desítky tisíc korun.

"Nebýt peněz od lidí, všechno by šlo mnohem hůř. Teď vím, že finančně to má rodina zvládne, a mohu být klidnější," říká Jakub.

. rozhovor s Jakubem

Po třech měsících jakoby se stal zázrak. Dvaadvacetiletý Jakub z Čejetic na Strakonicku se znovu hýbe a chodí už i sám o jedné berli.

"Promiňte za zdržení, byl jsem na obědě. A nechtěl jsem čekat, až přijede výtah, tak jsem to vzal po schodech," omlouval se mi v úterý odpoledne, když jsem na něj čekal před jeho pokojem v Rehabilitačním ústavu v Kladrubech u Vlašimi.

Asi se vás na to ptá každý, ale okřikl byste znovu hajlující neonacisty?
Udělal bych to znova, ale kdybych věděl, že mě bodnou a já ochrnu, tak ne. Občas – tak jednou týdně – přemýšlím, proč se to stalo.

Jak vypadá váš den v léčebně?
Každý máme svou kartu a v ní napsané procedury. Takže přijdete k fyzioterapeutům a cvičíte svaly a celé tělo, pak můžete jít do různých dílen – truhlářské, kovoobráběčské nebo tkalcovské. Máme tu i fitness nebo bazény.

První týdny v úrazové nemocnici v Brně jste se ani nehnul a jen ležel. Kdy se váš stav začal zlepšovat?
Levá strana těla se mi trochu zlepšila už v Brně, dokázal jsem vzít do ruky ovladač na televizi nebo mobil. Pravá strana se mi zlepšila až tady. Teď třetí den chodím o jedné berli, ale nesmím se o ni opírat, abych v budoucnu nekulhal. Když jsme to naposledy měřili, tak jsem ušel tři sta metrů, ale teď bych už zvládl mnohem víc. Cítím, že semi navrací síla. Stále ještě ale nezvládnu jemnou práci, jako je zašroubovat šroubek a matku.

Vzpomínáte na první okamžiky po úrazu, kdy jste se dozvěděl, že jste ochrnutý?
V Českých Budějovicích v nemocnici, kam mě převezli hned po incidentu, jsem se ptal doktora, jestli budu chodit. On mi řekl, že chodit budu, ale neví kdy ani jak. Řekl jsem si, že na sobě budu makat. Jsem rád, že se to zlepšuje tak rychle, a doufám, že se to nezastaví. Na nohejbal už to ale asi nebude.

Vy jste očividně v dobré náladě...
Dneska máte štěstí, dneska jsem v pohodě. Když mě nic nebolí a nic mě neštve, tak je to dobré. Když je to obráceně, tak moc nemluvím a jen tak si přemýšlím pro sebe.

A jak to zvládá doma ve Strakonicích vaše přítelkyně Monika se synem Jakubem?
Hůře, ale zvládá. Hlavně, že to zvládá psychicky, to jsem rád. A malej, to je divoch, nemá doma pevnou ruku, tak je rozmazlenej, protože je pořád u babiček. Potřeboval by zkrotit. Mně chybí práce strojaře, už bych se tam nejraději vrátil. Díky různým sbírkám, benefičním koncertům, penězům od radnice i jednotlivých lidí to zvládneme i finančně. Jsem proto klidnější.

Vyčetl vám někdo z rodiny, co jste udělal, že jste šel okřiknout neonacisty?
Ne, nikdo. Prostě to, že náckové hajlují v centru města, mě totálně vytočilo. Paradoxem je, že na parkovišti, kde jsme stáli, jsme nikdy nebyli, zastavili jsme tam jen na cigáro. Asi jsem si pro to jel.

Ono nebýt vašeho kamaráda Standy, který zabránil dalšímu bodnutí nožem...
No tak jsem mrtvej. To je jasný. Buď by mě dobodali, nebo bych tam vykrvácel. On mi dal pod krk hned mikinu, aby zastavil alespoň trochu krvácení. Jsem mu vděčnej.

Teď čeká neonacisty soud. Hrozí jim patnáct let...
To není dostatečné...

Co by byl podle vás adekvátní trest?
Nechal bych je ležet na posteli, jako jsem ležel já. Aby trpěli. To si nikdo neumí představit, co to bylo za bolest. (odmlčí se) Celou noc jsem třeba nezamhouřil oko bolestí, protože to bylo, jako když ti každou vteřinu někdo bodá nůž do krku. Kdyby mi ten nůž bodli o jeden jediný milimetr doprava, tak bych nepohnul tělem od hlavy dolů. To bych asi nezvládl. Fakt ne, protože vím, co to bylo, když se nemůžeš pohnout, musí ti sestřičky čistit zuby a obracet tě na posteli.