Čunkův příběh se dává po kouskách. Vždy, jakmile se blíží rozuzlení, přijde nový padouch. Pošťák donese telegram, rozlepí se tajný dopis a drama frčí dál. S jakou nadějí vzhlíželo publikum ke knížeti – že jeho zásah a spolupráce s americkými detektivy konečně příběh ukončí.
Nebyl by to však Čunek, aby nenastala zbrusu nová otočka: detektivům nedali vše! Chybí sedm set stran. A přibyly tučné cesťáky! - čtěte Vyšetřování kauzy Čunek pokračuje, audit není dokončený
Není na publiku, aby vědělo, co Čunek udělal, nebo neudělal. Je to na orgánech. Orgánové si už vylámali zuby takřka všichni. Nejen vylámali. Na každém ulpěl kus pachuti, na zástupcích státu, na policii, na té ženské, co ho udala.
Čunkův příběh, krom toho, že se točí jak vodní vír, má nečekané nadání: něco dokáže máznout na každého, kdo přičuchne. Teď se právě cosi přilepuje i na knížete, představitele ctihodnosti.
Proč prý otálel, jaké že dělá vzadu handly, proč nedrží slovo a neodejde. A přitom je to jednoduché, kníže je v rozpacích, vidí na Čunkovi, co každý: samou tmu, avšak divnou. Rád by se, jako každý, něčeho dobral. Jasno má jen ing. Paroubek s presumpcí viny. Kdekdo to po něm opakuje.
Idea, že politici jsou gauneři, a ne-li, musí to dokázat, propůjčuje lidem mravný háv, do něhož se mohou halit. Zní to krásně: dokaž, že jsi nekradl, nesmilnil! Kdo toto žádá, cítí se jako kabrňák, a přitom je to jedna z nejzhoubnějších idejí.
Tu zavést, změní se politika v mrtvé pole. Každý každého z něčeho obviní. A dokažte, ptáci, že jste to neudělali! Ale jak dokázat, že neexistuje vodník?
Když řeknete, nikdo ho neviděl, vodníkofilové vzkřiknou: No právě proto je to vodník, aby ho nikdo neviděl. S presumpcí viny politiků to je stejné: dokázat, že něco neukradl, politik nemůže. Každý takový důkaz znamená jen, že ho nechytili, že je mazaný.
Užitečnost politika Čunka je malá. Lidovci ho vytlačili nahoru v jakési bezradnosti, nevěděli, co vlastně mají dělat, aby nepřišel zánik. Čunek si získal popularitu u lidí tím, že zatočil s Romy. - čtěte Čunek vystěhováním Romů nepřekročil zákon
Ale to zatočení už bylo stejně divné, stejně jako jeho úplatková aféra. Udělal to s Romy dobře, špatně, je rasista, ostrý realista, rozumný, nebo ne? Každý si vybere.
Čunek prospěl jedině plozením pochybností. To není dobré ani pro politika, ani pro jeho stranu. Být politikem není nutné, je to spíš zvláštnost a podivínství už samo o sobě.
Proč tam lidovci Čunka stále mají, když je zamotává do záhad, je další záhadou. To si pořád ještě nevědí rady, co dál? Někdo si řekne, temné síly Čunka dlouhými prsty likvidují. Jenže on tam, když nemá tvrdou obranu, být nemusí – čunkiáda likviduje nejen Čunka a jeho partaj.
Kdyby mu, jako správnému státníkovi, leželo blaho vlasti na srdci, šel by sám. S křivdou třeba, jako oběť, ale s vědomím, že lepší rány do srdce mého než rány do srdce vlasti. Místo této úvahy Čunek vytáhne z kapsáře nečekaně cesťáky.
Politický přínos tohoto politika nestojí ani za čtvrt jeho, ač třeba i vykonstruované aféry. Nebo obráceně: když takto slabě umí čelit nepřátelům v čele s rozzuřenou paní ze Vsetína, jak chce pak čelit zhoubným časům, situacím a událostem skutečné politiky?
Republika nepotřebuje věčně řešit čunkiády a jinou mlhu. Republika potřebuje politiku užitečnou, která něco přinese. Čunek, lidovec, vlastenec, s rancem na zádech, by měl sám od sebe odstoupit.
Ne kvůli Paroubkově presumpci viny, nýbrž proto, že zatěžuje politiku nepotřebnými problémy. Měl by mít v sobě vyšší zájem, než je on: naložit si lidovecký kříž na záda a hořce jít.
