Konec je tak žalostný i proto, že vláda poctivě neřekla, oč vlastně jde. Místo toho používala argumenty, které nemohly obstát. Zněly falešně a často takové i byly. Proto byly snadno překřičeny.
První chybou bylo, že zpočátku se politici tvářili, jako by o nic vlastně nešlo. Lidé začali být ostražití: zkušenost jim říká, že většinou se tají něco špatného.
Pak přišel hlavní argument, íránské rakety. Jenže vidina, že by se mohly snést na Evropu nebo dokonce na Prahu, nemohla zabrat. Byla příliš vzdálená, náhlá, a tudíž nepravděpodobná: kdyby chtěli ajatolláhové spáchat slavnou národní sebevraždu, poslali by rakety místo na Evropu na Izrael, protože jeho zničením by, jak si myslí, prokázali největší službu víře.
Vláda naštěstí zkrátila frontu a začala říkat, že deštník bude obranou proti raketám všech možných gaunerů, kteří by si je mohli opatřit. To znělo lépe. Byl to pravdivý a srozumitelný argument. Jenže už nás po tom všem přesvědčit nemohl. Byl to americký argument. Tak věc vidí USA.
Objevovala se však i zdůvodnění, která celou věc téměř diskreditovala. Zněla pompézní slova o významu radaru pro obranu Západu, aby je vzápětí shodil kramářský argument, že přibudou pracovní příležitosti. Národ byl kárán, že se chová mnichovansky a málo zmužile, aby byl vzápětí uklidňován, že radar je vlastně cosi méně válečnického než antirakety.
Bylo to až trapné. Mnohem účinnější by bylo, kdyby vláda řekla: "My se raket moc bát nemusíme. Američané se jich bojí. Jsme spojenci, bohužel je to asymetrická aliance. My je ke své obraně potřebujeme, oni nás ne. Až teď. Chceme mít jistotu, že pokud by někdy k něčemu došlo, nenechají nás na holičkách. Chovejme se proto tak, jak bychom chtěli, aby se zachovali oni. Mnozí sice mohou mít vážné pochyby o úsudku současné americké administrativy, ale ta tu nebude pořád. Když si však sečteme a podtrhneme celé minulé století, zjistíme, že USA byly naším nejlepším majákem a oporou. Radar je pro zemi dobrý ne proto, že potřebujeme antirakety, ale proto, že potřebujeme Ameriku. A pokud se někdy přece dostaneme do ohrožení z Blízkého východu, tím lépe pro nás, Evropu i Ameriku, že deštník bude existovat."
Správně vláda jednala pouze v případě Ruska. Dala rázně najevo, že ústup by byl přiznáním, že Moskva už u nás zase může míchat karty. Proto nešlo couvnout.
Vláda měla s radarem dvojí starost: získat ho a získat pro něj podporu doma. Řešila však jen ten lehčí úkol a druhou úlohu vzdala bez boje. Pokud za to někdy bude platit, bude si myslet, že je to trest za její oběť. Ve skutečnosti bude potrestána za svou neschopnost a bohorovnost.
