Jakkoli to zní krutě, bylo pouze otázkou času, kdy zemře právě v Afghánistánu či Iráku náš voják při útoku místních bojovníků.
A protože Češi se od druhé světové války boji většinou vyhýbají a nejsou příliš ochotni nasazovat za jiné svoje životy, je z toho velké drama a velké utrpení. Důvod? Nejsme už vůbec na podobnou smrt připraveni.
Co proto teď také uslyšíme? Neměli jsme tam vůbec lézt. Co pohledáváme ve vzdáleném Afghánistánu? Co je nám do něj? Proč pomáháme Američanům ve válce proti terorismu, která se i tak nedá vyhrát?
Když se do toho nebudeme plést, zůstaneme ušetřeni teroristických útoků. Jenže fakta vyvracejí poslední námitku. Fundamentalisté jakéhokoli vyznání a názoru se nezastavili nikdy před ničím a před nikým. Vraždí po celém světě vojáky i civilisty a často je jim jedno, zda někdo "těm zpropadeným Američanům" pomáhá, či nikoli.
Část české veřejnosti také už není dostatečně schopna vnímat, že za ideje se i umírá. A že mnohdy umírají právě vojáci. Přitom argumentovat tím, že za druhé světové války obětovaly životy tisíce statečných Čechů v Rusku či v Anglii a že tisíce stejně statečných Rusů a Američanů zemřely při osvobozování Československa, někteří nejsou již schopni vnímat.
Ovšem války mívají prostou, i když neúprosnou logiku: vyhrát lze jen tehdy, když se bojuje s nepřítelem všude po světě, kde to je potřeba. Například dnes právě v Afghánistánu.
Mnozí tvrdí, že my bojovat nikde nemusíme, že lepší je být v závětří, a že když bude potřeba, tak nás ochrání NATO. Jsou to nesmysly. Vždy se máme, pokud taková možnost existuje, nejdříve snažit bránit sami. A k tomu musíme mít možnosti a prostředky.
Ale aby to v dnešním světě skutečně šlo, musíme mít i dobré spojence. Ne takové, jakými byli 29. září 1938 v Mnichově Brit Neville Chamberlain a Francouz Édouard Daladier, kteří s Adolfem Hitlerem a Benito Mussolinim podepsali dohodu o rozparcelování Československa, která pak vedla k největší válečné katastrofě lidských dějin.
Naprosto zavádějící je také tvrzení, že nás může ochránit Evropská unie. Ta o své bezpečnosti a reálné vojenské síle vede léta pouze neplodné řeči.
Jenže ani se Severoatlantickou aliancí to není nijak jednoduché. Protože pokud má někdo schopnost skutečného boje, tak jsou to z NATO hlavně Spojené státy. Tady se kruh uzavírá.
Kdo není schopen a ochoten bojovat za svoji svobodu, nakonec o ni může přijít. Američané, Kanaďané, Britové či Poláci to dokázali vždy, my jen někdy.
Poněkud pateticky odpověděl včera na všechny pochybnosti vznesené k misi o Afghánistánu dánský premiér Anders Fogh Rasmussen (společně s českým vojákem byli zabiti i Dánové): "Stabilní Afghánistán je důležitý i pro naši bezpečnost tady v Dánsku."
Ano, je to fráze. Ale pravdivá. A platí také pro Českou republiku. Bohužel včera její naplnění stálo život jednoho našeho vojáka a druhý byl těžce zraněný. Je to hodně smutné, ale nebrečme. Buďme na ně hrdí.
