"Letos 1. ledna jsem dostal státní vyznamenání, Pribinův kříž. Nevěděl jsem, že se pro mě promění ke konci roku ve kříž skutečný," vypráví pohnutým hlasem 61letý slovenský herec.
I když je to velký srandista, teď měl několikrát slzy v očích. Tragédie pro něj přitom není ničím novým - jeho synovi se před deseti lety stala podobná havárie jako teď jemu, tatínek z nevěstiny strany si vzal život, starší syn přišel o oko...
 |
DÁLE ČTĚTE V MAGAZÍNU DNES | ||
| Zvláštní případ Landa Závodník? Extrémista? Kazatel? Hudebník? Herec? Kdo je ve skutečnosti Daniel Landa a co o něm říkají Zbigniew Czendlik, Dan Matásek či bratr Karla Kryla Jan? | |||
| VYCHÁZÍ KAŽDÝ ČTVRTEK | |||
Ale za smolaře se Labuda přesto nepovažuje. "Rány osudu patří k životu, aby nezpychl," říká. Před pěti lety havaroval u Tábora s kolegy Kňažkem a Lasicou a v nemocnici si pak sliboval: "Nikdy už nepojedu rychleji než sto dvacítkou."
Ne, že by to dodržoval vždy. "Čas plynul, já měl dobré auto, a tak jsem se nakonec někdy přistihl, že ty zásady porušuju. Podíval jsem se na tachometr a tam sto padesát."
Osudného 19. listopadu však Marián Labuda podle svých slov rychle nejel. Ale stejně to přišlo - chumelenice, brzda, smyk... Dvě ženy, které bouraly chvíli předtím, seděly u svodidel jako zhypnotizované...
"Ve chvíli, kdy jsem ještě nevěděl, co se stalo, jsem se smál a říkal: Měl jsem štěstí! Žiju! Večer stíhám představení! Pak jeden ze svědků povídá: Podívejte, co se stalo. Ale vy jste v tom nevinně... Teprve pak mi všechno došlo."
Večerní představení odehrál. "Repliky, jejichž hloubky si jindy moc nevšímáte, najednou dostaly význam. V Krejčovském salónu předčítám úmrtní list. Držím ho v ruce, čtu, a tentokrát mi došlo, že jsem ho napsal sám. A ne jen jeden úmrtní list, ale dva."
Celý rozhovor čtěte ve čtvrtečním Magazínu MF DNES.
