Promluvili po čtrnácti letech
"A kde je? Kde teď proboha je! Odpoledne měl nacvičovat na spartakiádu," zvýšila hlas Marie tu noc při vyšetřování na policii v Bartolomějské ulici. Ptala se na svého syna. Ťukala si na čelo, když říkali, že je podezřelý z vážných trestných činů. "Jirka? Vy jste se zbláznili!" Mluvila jako v mrákotách.
Marie musela mít tehdy, stejně jako dnes, postavu mladé dívky, bystré hnědé oči, krátké husté vlasy. K tehdejším třiceti sedmi rokům věku přibylo čtrnáct - a nikdo jí překročených padesát netipuje.
Sedí u stolku na balkoně přízemního bytu paneláku v malém moravském městě. K zábradlí se plazí divoké víno. Skalka pod okny je plná květin, trávník před domem posekaný. Její práce. Je brzké odpoledne - před chvílí se probudila po noční šichtě u lisu.
Jiřímu zešedly vlasy. Vzpřímená, sportovní postava neprozrazuje bolavé klouby. Zrovna přišel z rehabilitace, čeká ho operace přetržené šlachy v rameni.
Odpoledne před nocí v Bartolomějské stál ještě na lešení v Krči a dělal s parťáky fasádu. Nedávno se vrátil z Rumunska, kam si je na práci najala naše ambasáda. Než odjížděl, řekl synovi: "Heleď, teď jsi doma nejstarší chlap, koukej mamince pomáhat!" Jiřík pak za pár dnů přišel domů s růží, dal mámě pusu: "Tatínek ti nosí kytky, když tu není, tak..." Tehdy začal vraždit.
Už ze dveří do předsíně je cítit domov. Voní tu oběd, vládne dokonalý pořádek - nažehlený ubrus na stole, nikde uvolněný šroubek. Z průzračných oken se díváme do hor. Točíme se v kruhu řečí o počasí. Marie a Jiří vědí proč tu sedíme, o čem bude řeč. Prosbu o setkání jim vyřídil Jirka, když byl u nich v neděli na propustku z léčebny v Bohnicích. Kroužíme kolem sebe...
Jiří zamne rukama mezi koleny a odhodlaně řekne: "Zplodili jsme ho, jsme vinni. Jinak by tři ženy žily."
Nikdy a s nikým o tom otevřeně nemluvili. Celých čtrnáct roků. Až teď.
Taková spořádaná rodina
Jiří byl Mariin první kluk. Přijel s partou do jejich městečka u Karlových Varů, bydleli v maringotce a večer hráli volejbal.
Marie vyrostla v zemědělské rodině, kde na prvním místě stála práce. U tatínka navíc alkohol. Její čtyři bratři se s ní nemazlili. Toužila po "svém", po vlastní kuchyni v malém bytě. Brali se za dva roky, ani nepočkali na plnoletost.
Nějaký čas bydleli v rozestavěném bratrově domě a pak dostali první byt. To už byla na světě malá dcerka. Jiřík se narodil o tři roky později. Hodný, jemný, jako panenka. "Tatínek se mohl zbláznit pýchou, že má kluka." Marie zůstala se synem osm měsíců doma, déle to nešlo: "Na všechno jsme byli sami, od nikoho jsme nic nedostali, byt byl pořád ještě poloprázdný, měli jsme půjčky. A všechny ženské chodily do práce tak brzy po porodu," mluví Marie jako by hledala chybu už v té rané době.
Ty nejsi žádný zedník! dobírali si chlapi Jiřího. Do hospody ho nevytáhli, na podnikové oslavy chodil s Marií. "V sobotu ráno jsem vždycky vzal děti, šli jsme do lesa a Marunka zatím uvařila. Odpoledne jsme šli všichni do zoologický nebo tak."
Vyráželi na túry s batohy, na dovolené pod stan. Vždycky spolu. Tak to zůstalo dodneška. Na jedno pivo si občas vyjdou jedině spolu, pořídili si kola a jezdí se stanem do hor. "Neumím být bez lesa. Stromy jsou jako chrám," říká Jiří. Se ženou si stačí sami, nenudí se.
Čtyři roky po Jirkovi přišel na svět neplánovaný, nicméně vítaný druhý syn. Zařízení bytu měli jakž takž za sebou. Marie mohla zůstat dva roky na mateřské a doprovodit Jiříka do první třídy.
"Ten nám zachránil život," řekne náhle Marie o neplánovaném třetím dítěti. Před poslední spartakiádou v roce 1985 mu bylo dvanáct roků. "Dcera už byla vdaná, ale jeho jsme tu nemohli nechat samotnýho." Chtěli jsme se zabít, spáchat sebevraždu - dořekne za ni Jiří.
Noc po výslechu v Bartolomějské skončili oba na psychiatrii. Nevěděli si rady, neuměli si představit, že budou chodit po světě jako rodiče vraha. A to v té chvíli ještě nemohli tušit, že případ jejich syna bude ještě za čtrnáct let zaplňovat první stránky novin.
Na bratra zapomeň
"Chcete něco vědět, mám vám něco říkat?" zeptal se Jiří svých parťáků na lešení, když přišel poprvé do práce a jméno jeho syna znal už každý v republice. "To je tvoje věc," mávli rukou.
Lidé, kteří Marii a Jiřího znali, neubližovali. V očích měli jen soucit a nevěřili - stejně jako oni sami. Ale nakonec je lidská zloba přece jenom dostihla. Začaly chodit anonymní dopisy, po domě visely vylepené výstřižky z novin. Mladší syn se vrátil ze školy s tím, že na něj spolužák vytáhl nůž - Jednou tě zabiju jako tvůj brácha ty ženský. Dali si inzerát: "Manželé hledají jakoukoliv práci s bytem. Zn. Spěchá."
Alespoň toho nejmladšího chtěli ušetřit útoků. Do měsíce nakládali do stěhováku všechno, co měli. Marie se do prázdného bytu vrátila s kbelíkem a hadrem, aby po nich nezůstalo ani smítko. Zastavila se u okna a tam ji našel Jiří. Říkala pořád dokola: "Kde jsme udělali chybu? Tady u toho okna jsem vždycky stála a mávala mu, když odjížděl do internátu."
Poslední týdny, neděli co neděli, Jirka do hornického učiliště ve Stochově u Kladna nedojel. Přepadával a vraždil.
Do nového domova na Moravě, za prací ve statku, odjížděli ve třech. Nechali si vyměnit občanky, zapsaný zůstal jen mladší syn. Máme dvě děti, představovali se novým spolupracovníkům. Dceru vdanou v Čechách a syna. "Kdyby ses někdy spletl a řekl můj brácha, vysvětli, že jste si tak říkali s kamarádem," radila malému maminka. Chtěli ho odstřihnout od hrůz bratra. Aspoň než dospěje.
Poprvé v kriminálu
"Přáli jsme mu provaz, zasloužil si trest smrti. Ne, to nebylo z nenávisti ani z pomsty... tomu nemůžete rozumět," říkají oba u stolu v kuchyni. Jiří si zapálil cigaretu, jinak nekouří. Slzy ho ženou do předsíně a Marie je dlaní vtírá do tváří.
"Řekl mi jednou v noci, že Jirku musíme zavrhnout, že se to nedá odpustit. Ale nechat ho na holičkách - to jsem nedokázala. Je to můj syn, kdo jiný mu má zůstat? Manžel postupně pochopil. Mysleli jsme na rodiny, které zůstaly po těch dívkách, měli bychom jim něco říct, ale co? Copak se dá říct - promiňte?"
Věděli už před rozsudkem, že syn dostane nejvyšší trest, deset roků. Víc mladíkovi soudce nadělit nemohl. Dospělí vrazi té doby končili za menší prohřešky na oprátce.
"Dali ho do Valdic," vzpomíná Jiří. "Návštěvu měl povolenou jednou za čtvrt roku. Nevynechali jsme ani jednou. Bylo to strašné: to ponížení, které jsme museli ustát, i tři hodiny čekání. Pak přišel, sedl si proti nám a neměli jsme co říct. Brečeli jsme celou cestu domů."
Jirka moc neřekl, ale pochopili z náznaků. Valdice přežil jen proto, že dělal děvku silnějšímu. O kastraci žádat nemusel, varlata mu rozkopali v kriminálu. To všechno se dozvídali matka a otec o klukovi, ze kterého měli takovou radost, když se narodil.
A přidaly se patálie s dcerou. Manžel ji opustil - Se sestrou vraha nebudu! Začal boj o vnuka, dceřina syna. Nemůže vyrůstat v rodině vraha - křičel zeť a jeho rodiče. Soud zůstal při matce a syna jí ponechal v péči. Přestěhovala se na Moravu za rodiči.
Msta a zloba však umějí překonat velké vzdálenosti. Zeť a jeho rodina vyvěsili po moravském městečku výstřižky o spartakiádním vrahovi - Bydlí mezi vámi!
"Víte co? Nám se ulevilo. Najednou to bylo venku. Bylo hrozné žít v té tichosti, dávat si pozor na pusu. Sousedé tomu nemohli uvěřit. A my jsme jen řekli: Ano, jsme jeho rodiče. Zašli jsme za starostou, aby i on věděl - zachoval se k nám hezky. Je na lidech, jak to zváží, my neumíme udělat nic jiného, než se slušně chovat. Stěhovat se už nebudeme."
Marie zmizela v ložnici. Kdoví odkud vytáhla svazek černobílých fotek v igelitovém sáčku: "To jsou všechny tři," ukazuje zažloutlý obrázek. Jirka, drobný hezký kluk, se sourozenci na výletě. "Tady jsme všichni pod stanem, taťka mi vždycky stloukl polici, tam jsem si nandala nádobí... děti na to pořád vzpomínají."
Ty staré fotky už nikdy nechtěla ukazovat. Vytahala z rodinných alb všechny, kde byl Jirka, a schovala je. Máme dvě děti, říkali přece každému. Celé roky však sedávala u kuchyňského stolu a třikrát týdně psala synovi. Nosila si k tomu krabici se vzpomínkami: srdíčko se stužkou k MDŽ, záložka do knihy, první sešit... "Jednou jsem to všechno sebral, odnesl do lesa a uprostřed těch vysokých stromů spálil - ona by se utrápila," řekne Jiří a znovu škrtá sirkou u cigarety.
"Bude ti zítra špatně," napomene ho Marie. Jemu však nikdy nebude hůř než tehdy, kdy přemýšlel, jak propašovat na návštěvu do vězení nůž, aby syna zbavil života, když už to neudělala společnost. Zabít syna z lásky, ze soucitu - o tom přemýšlel. Byl to náhlý nápad, jednou to Jirkovi řekl. Dnes už spolu mluví. Chodí k řece, do lesa, sami dva dospělí muži. Nevracejí se k minulosti, není k ní co říct. Opečou si na ohni ryby, koukají do vody a vrátí se k Marii.
"Víte, jak přibývají roky..." Jiřímu se znovu zlomí hlas, "myslím na smrt. Že nás vysvobodí. Kdyby se stalo to neštěstí a Marunka šla dřív, nebudu čekat, půjdu za ní. A potkáme se znovu - bez té bolesti."
