Objevují se potíže při řazení rychlostí a dělají se mžitky před očima, které mohou vystřídat optické klamy," konstatuje Karel Havlík a varuje: "Nezastavit ani po zmíněných kritických příznacích - to znamená prakticky jistou havárii." Známky psychické únavy výrazně rostou po ujetí 200 až 300 kilometrů nebo po třech až čtyřech hodinách nepřetržité jízdy. "Ze statistik plyne, že šedesát procent řidičů selže po třetí hodině cesty bez přestávky," sděluje Karel Havlík a dává k dispozici i další fakta: "Bez patřičného odpočinku únava za volantem strmě stoupá zejména mezi dvanáctou a patnáctou hodinou a pak po dvaadvacáté hodině." Dalším nepřítelem řidičů na dlouhých letních cestách je vedro. "Při venkovní teplotě kolem třiceti stupňů Celsia nad nulou je i ve světlém, řádně větraném autě v průměru o pět až deset stupňů víc. V tmavém nebo černém vozidle panuje výheň," uvádí psycholog Karel Havlík a připomíná, že lidské tělo na to reaguje zrychlením krevního oběhu, prokrvením kůže, vyšším krevním tlakem a pocením. "Člověk může potem ztratit až jedenáct litrů vody za den, což je velmi nebezpečné. Krev se v takové situaci zahušťuje a srdce musí k zachování krevního oběhu vynaložit mimořádnou energii. Není divu, že někdy selhává," říká Karel Havlík a míní, že řidiči s ne zcela zdravým srdcem či s vysokým tlakem, a zvláště lidé po infarktu by měli důkladně vážit, zda se na dlouhou cestu ve vedrech vůbec vydají. Vedro působí na psychiku: klesá duševní potence, prodlužují se reakční doby. "I fyzicky zdraví řidiči udělají při třicetistupňových vedrech třeba cestou balkánskými státy dobře, když mezi jedenáctou a šestnáctou hodinou auta odstaví," konstatuje Karel Havlík. "Ne náhodou v těch zemích ve zmíněném čase utichají krámky i ulice. Tamní lidé dobře vědí, proč tou dobou nejsou nijak zvlášť aktivní."
 Dovolenkové cesty mnohdy bývají náročné na psychiku řidiče. |
