Je tady klid, čisto, světlo, teplo a voňavo. Tedy, na šicí dílnu obuvi určitě. Digitální displej zavěšený pod stropem ukazuje číslo 240.
"To je počítadlo. Tolik párů obuvi jsme do teď vyrobili," vysvětluje Milan Válek, vedoucí dílny v Dolním Němčí, která patří nadnárodnímu koncernu Baťa.
V Dolním Němčí bude víc ševcůPřečtěte si o přesunu části výroby firmy Baťa z Číny a Indie do Dolního Němčí i o složitém shánění zručných ševců. |
Za stroji stojí nebo sedí kolem sto dvaceti pracovníků. A navzájem jsou na sobě závislí. Boty se tady totiž dělají v koloběhu, ve kterém každý svou práci posunuje zase dál.
Na začátku je kus kůže, na konci hotová bota v krabici. Mezitím ale projde rukama desítek lidí.
Někteří vysekávají díly, další je šijí a lepí k sobě, jiní tvarují s pomocí kopyta, další navlékají šňůrky nebo je ukládají do krabice.
Nemůžu holky za mnou zdržovat
Lidé jsou tady placení podle toho, kolik párů vyrobí. A plán zřejmě plní. Ve velké hale panuje nečekaný klid a pohoda.
"Razím, štípám, čísluju. A nemůžu holky, co dělají po mně, zdržovat," oznamuje s úsměvem Marie Stojaspalová.
Je jednou z mála, která má za sebou ševcovskou školu. K Baťovi jezdí už jednadvacet let. Ale daleko to nemá, je totiž místní. Stejně jako většina zaměstnanců.
I když, doby, kdy továrna na kraji obce dávala práci šesti stovkám místních lidí, jsou vzdálené čtyři desítky let.
I dnes ale za stroji sedí většinou ženy. Zvlášť za těmi, na kterých se boty šijí.
"Tady jsem snad žádného chlapa ještě neviděla," potvrzuje Marie Turečková, která bydlí ve vedlejší vesnici. Je vyučená švadlena a boty už před lety šila u soukromníka.
Na konci dílny pomalu roste hradba naplněných krabic. Místo určení - Itálie. Úplně stejné tady ale vyrobí i pro českého zákazníka. A ty, které budou mít vadu, kvůli které by se do prodejen stejně nedostaly, si domů odnesou zaměstnanci. Pochopitelně se slevou.
Baťu vítali v krojích a se slivovicí
Tak to tady bývalo vždycky. Už před čtyřiceti lety. Továrna tehdy vypadala skoro stejně. Dvě nízké dlouhé budovy plné oken mají jen novou fasádu.
Tehdy dílna patřila pod bývalý Svit, který se ze Zlína rozšířil do dalších poboček po kraji.
"Do Zlína jezdili lidé i z míst vzdálených padesát kilometrů a hodně jich bylo i z tohoto regionu," připomíná Válek.
Firma vyvážela boty hlavně do Ruska. Ročně tady ševci ušili milion párů. V 80. letech začalo zakázek ubývat.
"Hrozilo, že budeme bojovat o přežití. Dokud nepřijel Baťa," vzpomíná vedoucí. Sám si na dvaadevadesátý rok, kdy se v továrně ukázal Tomáš Baťa mladší, dobře pamatuje. "Vítali jsme ho v krojích, s chlebem i slivovicí."
Baťa továrnu převzal a zachránil ji. Z dílny v Dolním Němčí se stal samostatný závod schopný boty i navrhnout. Zájem o ně měli zákazníci po celé Evropě. A podnik vydržel, i když ho začal válcovat trh levné obuvi z východní Asie. Nyní jej čeká restart právě na úkor asijské výroby (více zde).
Boty si v Dolním Němčí zkusila ušít i redaktorka OnaDnes.cz:
