Francouzi by se mohli zlobit, že jim svět bere jejich název, takže se místo výrazu "gobelín" častěji používá označení tapiserie, ale jde v podstatě o totéž: ručně tkané nebo vyšívané výrobky.
Jak vznikl gobelínBarvíř Jean Gobelin založil v Paříži tkalcovské dílny v 15. století, které Jean-Baptiste Colbert, ministr financí Ludvíka XIV., nechal v roce 1662 přestavět a přejmenovat na Manufacture des Gobelins. Jako "gobelíny" by se tak měly označovat jen výrobky z této pařížské manufaktury, ale nejsou pro to až tak striktní pravidla jako například u šampaňského, kde Francouzi nepovolili název "Champagne" ani pro parfém Yvese Saint Laurenta. |
I když ruční tkaní na stavu nemá nic společného s klasickým tkalcovským stavem, kde přibývají centimetry hodně rychle. Tady se jeden metr čtvereční tvoří i řadu týdnů.
Tapiserie však tkali už staří Egypťané nebo Řekové, pracovní postupy zůstaly dodnes stejné.
"Můžeme klidně tvrdit, že tam, kde by od stavu odešla tkadlena ve starověkém Egyptě, by mohla klidně usednout naše tkadlena z Valašského Meziříčí a bude pokračovat klidně dál. A naopak," tvrdí Jan T. Strýček, výtvarník a také ředitel Moravské gobelínové manufaktury ve Valašském Meziříčí.
Oprava starých gobelínů vyžaduje obrovskou zkušenost předávanou z generace na generaci.
K čemu posloužila tuberkulóza
Rudolf Schlattauer studoval v Paříži a v Mnichově, ale těžká tuberkulóza ho přivedla na léčení až do Norska. Právě zde se seznámil s výrobou gobelínů.
V roce 1898 tak založil manufakturu v obci Zašová u Valašského Meziříčí, která se o deset let později proměnila (díky státní podpoře) na Zemskou jubilejní školu. V roce 1909 se přestěhovala do Valašského Meziříčí. Od roku 1929 sídlí na Husově ulici, a to dodnes.
Už v době první republiky spolupracovala gobelínka s předními umělci, jejich návrhy zpracovávaly šikovné tkadleny.
Začalo se také s restaurováním historických gobelínů. Tato praxe pokračovala, včetně spolupráce s výtvarníky, byť pod různými "hlavičkami", i po druhé světové válce. Na výstavě Expo 58 získala Velkou cenu například tapiserie Ludmily Kybalové Piková dáma.
Po roce 1989 se začíná rozpadat Ústředí uměleckých řemesel, kam gobelínka postupně přešla, v roce 1993 však vzniká Moravská gobelínová manufaktura a je obnovena tvorba v plném rozsahu, včetně tkaní ručních koberců či restaurátorství.
Tkaný koberec je jako obraz na zdi.
Umění pokračuje
"Naše gobelínka je na světové úrovni. Sami si barvíme materiály, vyrábíme jen originály, nikoli repliky. Restaurujeme i gobelíny staré stovky let. Aby mohly vzniknout skutečné unikáty, musí to jít takzvaně přes generace, protože vychovat jednu skvělou tkadlenu trvá minimálně pět let. A přitom poměr je takový, že ze sta, které začnou, zůstanou tak dvě," vysvětluje důvody úspěchu Jan T. Strýček.
Mrzí ho jen, že tapiserii na Letiště Václava Havla tkali v Limoges. "My jsme však lepší, autor návrhu, můj spolužák Petr Sís, ale žije v Americe a možná netušil, že stále fungujeme," říká akademický malíř Jan T. Strýček.
Vedle tvorby nových tapiserií a restaurování starých se gobelínka věnuje i tkaní koberců nebo čištění starších kusů, které je nesmírně obtížné.
Moderní tapiserie dodá současnému interiéru zcela nový rozměr.
Poslední výstavu tapiserií z "Valmezu" otevřela 3. prosince 2012 ve svém středisku v Praze agentura CzechTourism. "Propagujeme krásy a historii naší země, ale zapomněli jsme na téma zlatých českých rukou, proto jsme to chtěli napravit," vysvětlil Pavel Klicpera, ředitel odboru mediální komunikace a tiskový mluvčí CzechTourism při slavnostní vernisáži.
Gobelínka ve Valašském Meziříčí dnes pokračuje ve spolupráci s umělci, jen (bohužel) klesá zájem ze strany státu, který dříve představoval kolem 90 procent zakázek.
Do Valašského Meziříčí jezdí lidé i s individuálním návrhem.
Přicházejí však soukromí investoři, kteří chtějí umělecké dílo do bytu či domu a oceňují kvalitu návrhů i zpracování. A také tu vznikají zakázky pro zahraničí, včetně takových, jako je tapiserie pro Kongresové centrum v Ašchabádu v Turkmenistánu o rozměrech 25 × 13 m. Také opona pro Novou scénu Národního divadla v Praze (6,45 × 29,6 m) vznikla díky zachování jednoho z nejstarších řemesel.
