V posledních letech, podle toho jak já to cítím, ale nastal zlom. A můj pocit koncem dvacátého roku po revoluci je takový, že ve mě narůstají stále větší a větší, vlastně ne už ani obavy, ale strach. Strach o budoucnost. Strach o budoucnost mojí rodiny, strach o krajinu, ve které žiju i o její duši, strach o naše školství, ve kterém působím, strach o naši zemi. Nad všemi těmito strachy ční ten největší - strach o budoucnost mých dětí.
Z čeho ten strach vyvěrá? Narostlo ve mě přesvědčení, že vysocí politici tu nejsou kvůli mně, státní aparát leží už řadu let v politickém vakuu a zákonitě se, jako hospodářství bez hospodáře, pomalu nepozorovaně rozkládá. Navíc náš stát nemá svoji dlouhodobou vizi, neplní svoji roli a hlavně, není tu společenská síla, která by to mohla nějak změnit. Jsem obklopen místními politiky, kteří nejsou na svých postech pro mě, z výtěžku hazardu se opravují kostely, šijí kroje a děti sportují. Nacházím se uprostřed víru totálního školského chaosu… Věci se nedělají zgruntu, ale jen kvůli tomu, aby nějak byly.
Nejdůležitější hodnotou národa (tedy i našeho národa) je rodina. Ne však rozpadlá rodina, ne nefungující rodina… Českou vizí by měla být úplná, láskyplná RODINA, pro kterou nejsou děti, vzhledem ke zbytku společnosti, handicapem. Tedy maximální podpora rodiny ze strany státu, rodina cítící velkou oporu, nesoucí prestiž a prvořadý zřetel ve společnosti.
Velkou silou našeho národa byly v minulosti i větší sociální skupiny než rodina – např. vesnická pospolitost, zájmové spolky…, které ve své podstatě v sobě nesly prastaré autoregulační socializační mechanismy a poskytovaly svým členům koneckonců pocit jistoty, chránily před chaosem. V naší době téměř vymizely. Nastoupil chaos. Přinesl s sebou i prospěšné a užitečné skutečnosti, ale pocit sounáležitosti, patřičnosti a jistoty, který dávaly našim lidem tyto dnes ve většině případů nefungující pospolitosti, vyvěrá ze samé podstaty lidství. Českou vizí by měla být tedy všemožně podporována k růstu kvalitní OBČANSKÁ SPOLEČNOST, aby zacelila sociální mezeru vzniknuvší změnou společnosti. Aby to byla síla, která by dokázala zemi chránit v dobách, jako je tato dnešní.
Českou vizí by mělo být ŠKOLSTVÍ a VĚDA s dlouhodobou vizí a cílem, kterému my, jako společnost, uvěříme, přijmeme ho za svůj a ke kterému budeme směřovat, ať už u kormidla bude Petr nebo Pavel.
Ze srdce si přeju, aby vize, které jsme pro "KABINET HAVEL – Úsvit v Čechách" v průběhu uplynulých týdnů napsali, se staly naším programem. Programem našich srdcí. Nikdo za nás nic neudělá. Nelze na nikoho spoléhat. Je potřeba ve své rodině a na svém místě v naší společnosti mít tento program srdce neustále na zřeteli a toto své srdce naplněné ideály nést do budoucnosti české země. Na konci této dlouhé cesty by měla být prosperita a užitek pro naše děti a vnuky.
ČESKÁ VIZE89 významných českých osobností pomáhá formulovat Českou vizi. Jde o desítku nejdůležitějších hodnot, na kterých by měla stát budoucnost naší společnosti. Od pondělí 3. srpna do pátku 13. listopadu 2009 bude každý den kromě soboty vycházet jeden esej v Kavárně on-line. Soubor se pak stane podkladem pro setkání Václava Havla, Jacquesa Rupnika, Jiřího Gruši a Václava Bělohradského v Kabinetu Havel 19. listopadu. Pořádají Masarykova univerzita v Brně, Divadlo Husa na provázku a DIALOG centrum, o.s. pod patronací Václava Havla a záštitou rektora Masarykovy univerzity Petra Fialy. |
