Jejich jména jsou oprávněné synonymem zrady. Člen výsadku Out Distance Karel Čurda a Viliam Gerik (Zinc) v kritických chvílích svého života selhali, v okupovaném protektorátu se sami přihlásili gestapu či policii a stali se jeho konfidenty. Zvláště Čurdovy výpovědi stály za smrtí desítek vlastenců z řad lidí zapojených do atentátu na Reinharda Heydricha.
Na rozdíl od mnohých interpretací z dob minulého režimu však ani Gerik, ani Čurda nebyli jakýmisi nedůvěryhodnými individui, které navzdory jejich morálnímu profilu vyslalo do akce „lehkovážné a neschopné vedení západního odboje v Londýně“.
V případě Čurdy někteří komunističtí historici tvrdili, že jeho zařazení mezi výsadkářskou elitu určenou pro mise v protektorátu kritizovali i kolegové z výcviku. „Má sklony k alkoholismu, je neseriózní, dvakrát se pokusil o sňatkový podvod (...), projevuje obdiv k Hitlerovi,“ napsali Toman Brod a Eduard Čejka, ovšem jak se ukázalo až později, odkazovali se na fiktivní archivní dokument.
Jak ve své studii pro odborný magazín Historie a vojenství konstatoval historik Vojenského historického ústavu Jiří Plachý, ve skutečnosti byl Čurda svými nadřízenými hodnocen velmi pozitivně. „Energický, velmi dobrých znalostí i schopností. Velmi dobře způsobilý k vedení menší jednotky. Samostatný a spolehlivý pracovník. Velmi dobrý poddůstojník,“ charakterizoval Čurdu v únoru 1942 jeho tehdejší velitel roty mjr. Jaroslav Blavic.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  Čtení o zajímavých lidech, událostech a nevšedních akcích v regionech. |
Podobně pozitivně vyznívala i další hodnocení, která citoval historik Plachý. Známý je snad jediný exces, a to když došlo k incidentu mezi podnapilými československými a britskými vojáky v jisté restauraci. Aktérem konfliktu byl paradoxně i Josef Gabčík, který Čurdovi k vyřízení účtů nabízel svou pistoli.
Sluhou krvavých pánů
Ohledně míry Čurdova „vlasteneckého zapálení“ kolují různé zvěsti a těžko vyslovit jasný soud. Před poválečným soudem zazněla i svědectví, že v soukromí hovořil o tom, že parašutisté „položí životy na oltář vlasti, ale naše republika musí být zachráněna“.
Čurda tedy v době působení v naší zahraniční armádě ve Francii a Anglii rozhodně nebyl nějakým problematickým vojákem či dokonce vyvrhelem projevujícím vlastnosti neslučující se s náročnými úkoly speciálních misí.
Karel Čurda si po své zradě změnil jméno na Karl Jerhot a dál se nechal gestapem využívat jako agent provokatér, kvůli jeho alkoholismu o něj však nacisté ztráceli zájem.
Jeho zásadní a zcela neobhajitelné selhání v době po atentátu na Reinharda Heydricha, kdy se 16. června 1942 sám přihlásil na gestapu, jde tak zřejmě na vrub totálnímu rozložení psychiky. Všudypřítomný teror, obava o vlastní rodinu a děs po vypálení Lidic jej nasměrovaly na „odvrácenou stranu“. Čurda Němcům dobrovolně řekl vše, co mohl – udal vlastní kamarády, jejich statečné spolupracovníky z řad domácího odboje, působil jako konfident. Prokazatelně zavinil smrt mnoha desítek lidí, na jejichž stopu by se nacisté možná jinak nikdy nedostali.
Ani náznakem se ze své „jidášské role“ nepokusil vymanit, propadl těžkému alkoholismu. Po poválečném odsouzení k trestu smrti nepožádal o milost ani odklad výkonu, oběšen byl 29. dubna 1947.
Chci zpátky na Slovensko!
Tím všeobecně méně známým zrádcem z řad parašutistů je Viliam Gerik, původem z jihozápadního Slovenska. Patřil k talentovaným radiotelegrafistům, už v Británii byl zařazen do „ostrého“ provozu, přijal desítky depeší z protektorátu. „Jeho nadřízení jej hodnotili v superlativech,“ uvedl historik Eduard Stehlík.
V noci na 28. března 1942 seskočil coby člen výsadku Zinc do okupované vlasti, jenže vinou navigační chyby místo na jih Moravy na území Slovenska. Posléze se dostal do Prahy, kde se měl spojit s domácím odbojem. Obyvatelé města však byli po Heydrichově teroru velmi obezřetní. Na záchytných adresách, které dostal v Británii, nepochodil. Lidé, na které se měl obrátit o pomoc, byli buď již dávno zatčení, či slovenskému mladíkovi s nedokonalou češtinou neuvěřili, protože se báli, že jde o provokatéra.
Viliam Gerik se účastnil operace Zinc jako radiotelegrafista. Do spolupráce s gestapem ho vehnaly těžké podmínky, v nichž se po seskoku ocitl, nakonec se z ní dokonce snažil vymanit a navázal kontakt s odbojem, skončil v koncentráku, Zpravodajský důstojník, který jej po válce vyslýchal, označil jeho trest smrti za nepřiměřený.
Gerik zůstal zcela osamocen, propadal se do zoufalství, protože neměl – ač to zní podivně – doslova ani co jíst, spal venku. „Měl u sebe sice velkou částku v protektorátních korunách i německých markách, avšak bez potravinových lístků si nemohl obstarat vůbec nic,“ vysvětluje Stehlík.
Jednadvacetiletý výsadkář shledal svoji situaci jako bezvýchodnou a vše vsadil na zcela naivní plán. Odpoledne 4. dubna se přihlásil na pražském policejním ředitelství, kde prozradil svou totožnost i to, jak se do protektorátu dostal a že jako rodilý Slovák žádá o repatriaci domů. Snad věřil, že když Slovensko bojuje coby „satelit“ třetí říše po boku hitlerovských vojsk na východní frontě, vyhne se uvěznění.
Místo toho si však parašutistu okamžitě převzalo gestapo. Jelikož Němci rychle poznali Gerikovo psychické rozpoložení, deziluzi z nepřijetí u lidí v Praze, neuplatnili na něj jinak standardní metody brutálního výslechu. Naopak postupovali psychologicky. A Gerik začal mluvit.
Prozradil informace o výcviku v Británii či o některých dalších paragánech. Němci se jej snažili využívat jako konfidenta, ale Gerik tyto úkoly vykonával s tak viditelnou nechutí, že byl pro gestapáky těžko využitelný.
Mladý Slovák dokonce začal vymýšlet plán, jak z protektorátu utéct, ovšem „prásknul“ jej jiný konfident. Gerik tak skončil nejprve v Terezíně a poté v koncentračním táboře Dachau. Válku přežil, ovšem Mimořádný lidový soud v Praze nad ním posléze vynesl stejný ortel jako nad Čurdou, byť míra jeho provinění byla výrazně menší.
Popravčí mu oprátku na krk navlékl ve stejný den jako Čurdovi.
