„Máme nyní zakázku na dovoz celkem třiašedesáti autobusů, povezeme jich ještě třiačtyřicet v listopadu a v březnu,“ říká šéf firmy Karex Petr Severa, který sám jeden z autobusů do Ruska vždy řídí.
„Protáhnout dvacet autobusů Běloruskem a částí Ruska je docela náročné. Musíme jet po skupinách, kdybychom jeli jako konvoj dvaceti autobusů, překáželi bychom provozu. Po cestě máme vytipovaná a domluvená hlídaná parkoviště pod kamerami.“
Firma původně zkoušela i jiné formy přepravy, například na lodích po moři, z finančních důvodů nakonec ale dostal přednost převoz po silnici.
O autobusy vyrobené v Mýtě je v kraji dlouhé a kruté zimy zájem. „Jezdí tam takzvané vachty. To jsou 400 kilometrů dlouhé cesty zaměstnanců do práce přes neobydlenou část. Takže dopravní společnosti nemohou na tak dlouhou cestu poslat autobus, který tam nedojede,“ uvádí Severa.
Firma na Sibiř dodává speciálně upravené vozy, které musí zvládnout extrémní klimatické podmínky. Například v sibiřském Surgutu, kam autobusy míří, trvá zima devět měsíců.
„Loni tam naměřili více než týden teploty pod minus 55 stupňů Celsia. Ve dne. Přes noc klesla teplota pod šedesát stupňů. A naše autobusy byly jediné, které v takových mrazech dokázaly jezdit. Dostali jsme sice připomínky, že se jim třeba pomalu zavírají dveře, že jim tam přimrzá vzduch. Ale tomu jsem se jen pousmál. Vždyť jezdily, topily a lidem v nich nebyla zima,“ upozorňuje Severa.
Řidiči spí na parkovištích v autobusu, po velké běloruské hraniční kontrole mají zajištěnou jednu noc v hotelu.
„Autobusům přezdíváme vlastní chata za tři a půl milionu. V noci nejezdíme, nehody tam policisté při šetření dostatečně neosvětlují a také vám přes noc přecházejí přes silnici losi a sobi. Jednou jsme přenocovali ve Smolensku a rozhodli se vyjet později. Zapnuli jsme televizi a vidíme ve zpravodajství, že asi dva kilometry za Smolenskem ve směru na Moskvu přecházelo silnici velké stádo sobů. Bylo tam asi padesát rozmlácených aut, všude krev a sobi. Když jsme jeli kolem, ještě to neměli silničáři uklizené. Říkali jsme si, zaplať pánbůh že jsme nejeli brzy ráno, “ líčí jeden z řidičů Jiří Profous.
Další ze skupiny vysokomýtských řidičů Luděk Hubáček vzpomíná, jak se ve městě Ufa, které je centrem chemického průmyslu, setkal s člověkem, který pocházel z Chocně.
„Dělal tam pět let stavbyvedoucího, stavěli tam velký závod. Tady jsem chodil s jeho tátou do hospody, tak jsem s jeho synem vždy zašel na oběd. A loni už jsem byl v Ufě na dovolené,“ popisuje Hubáček.
Na ruských silnicích se šoféři cítí svobodnější
Jiří Profous dodává, že se cítí na ruských silnicích svobodnější. „Musíte sice dodržovat pravidla provozu, ale tam co není zakázáno, to je dovoleno. Tady někde zastavíte autobus a už jsou u vás za chvíli policajti a už hrozí pokutami. Tam u nějakého krámku zastavíte a jdete. A nikdo to neřeší,“ říká.
Skupina profesionálních řidičů se musí často vypořádat s odlišnou atmosférou, která panuje na východě. A to jak v dobrém, tak špatném smyslu.
„Obyčejní lidé, i když nic nemají, se s vámi rozdělí i o to poslední. Teď když jsme se byli při kontrole v Bělorusku projít, tak jsme potkali dvě skupinky lidí a ti nás zvali na kafe. Babička ve vesnici nám popřála šťastnou cestu. I když to není vždy tak růžové. Na parkovištích se občas ruští řidiči napijí a jsou protivní. Nás je dvacet, tak na nás si moc netroufají, ale většinou se poperou mezi sebou,“ říká Petr Severa.
Rusové ale mají vesměs Čechy rádi. Třeba když řidič letitého starého amerického kamionu pozval Petra Severu do svého království, s nímž najezdil tři a půl milionu kilometrů. „Měl v něm obývák a musel jsem se zout. Ale skvěle jsme si povykládali o jeho a našich cestách,“ líčí.
Do Surgutu zatím vždy dorazila parta ostřílených autobusáků bez vážné nehody.
„Samozřejmě, stane se, že se po cestě někdy pomačkají nějaké plechy nebo nám kameny odstřelené koly osobních auťáků rozbijí nějaké čelní sklo. Ty autobusy dohromady ujedou sto tisíc kilometrů a v takovém součtu se vždy něco stane. Ale máme vše pojištěné, nikdy se nestalo, abychom nedovezli autobus,“ říká Petr Severa.
Šťastný konec cesty řidiči vždy v sibiřském Surgutu oslaví společnou večeří. A druhý den jedou na letiště a letí asi tři hodiny domů.
„A po těch dvou týdnech se člověk fakt rád vrací domů. A tři čtyři dny se dostáváme do normálu. Ale v listopadu jedeme znovu. To tam bude ta pravá zima. To teprve bude cesta,“ shodují se řidiči.
