„Mohu si dovolit poprosit, zda byste mi naslinila obálku?“ naklonil se ze zadní lavice v kostele k oné paní starý muž s hřívou šedých vlasů a vousy jako rabín. Vysvětlil, že by rád přispěl na církevní sbírku obálkou s deseti dolary, trpí však Parkinsonovou chorobou a jemné pohyby mu činí potíž.
Byla to velká chyba, že mu onoho dne roku 2000 vyhověla. Připravila se tak o padesát milionů dolarů. Rozklepaným staříkem byl totiž soukromý detektiv David Fechheimer a od dotyčné paní, byla to matka zesnulého miliardáře, zakladatele přepravního gigantu DHL Larryho Hillbloma, potřeboval sliny jako vzorek DNA. Nechal se totiž najmout od Hillblomových údajných potomků a potřeboval z paní Hillblomové lstí získat to, co soudu odmítala poskytnout dobrovolně.
Jenže popravdě řečeno, podobné úskoky byly spíše výjimkou z jeho pracovního stylu. Jinak sázel na přímočarost.
Hlavně nikoho nezastrašujte
Opravdu, vyzraďme to hned rovnou. Nejslavnější soukromé očko moderní Ameriky naprosto popíralo mýty, které kolem privátních detektivů vykreslují filmy a detektivní romány. I přesto, že se na toto řemeslo dal právě kvůli postavě detektiva Sama Spadea.
Nevysedával v kanceláři s nohama a lahví whisky na stole. Ne, v koutku úst mu nevisívalo neodmyslitelné cigáro. Nenosil klobouk ani plášť. A, můj bože, dokonce neměl v podpažním pouzdře ani pistoli. Ani tam, ani jinde.
„Nevypadám na to dostatečně drsně,“ vysvětlil jednou, proč nenosí zbraň. A dodal: „A kromě toho, jsem pacifista.“ Nevěřil na honičky, rvačky, násilí, karamboly. „Mýtický detektiv je špatný detektiv,“ odtušil v jednom rozhovoru, „kdykoli se ocitnete v situaci, kdy plachtíte skrze okno, víte, že jste v něčem vážně pochybil.“
Jeho metody byl docela jiné. „Dovedl kohokoli rozpovídat, hlavně díky tomu, že nikoho nezastrašoval. Říkával: pokud chcete někoho rozmluvit, mluvte k němu o tom, na čem mu nejvíc záleží,“ vzpomíná Peter Neufeld, který s Fechheimerem spolupracoval na projektu Innocence Project. V jeho rámci detektiv zadarmo slídil v kauzách vězňů čekajících na popravu v alabamských a mississippských věznicích, aby u několika z nich prokázal nevinu.
Detektivem ze dne na den
Narodil se v roce 1942 a do svých mladických let vkročil světoběžnicky. Cestoval po Africe, čas žil v Evropě, stopoval po Kalifornii, stal se jedním z květinových dětí. V roce 1964 získal bakalářský titul z anglické literatury, jeho knihovna byla napěchovaná autory jako James Joyce, William Yeats, on sám psal verše.
A pak přišla jedna propitá studentská noc. Na jejím sklonku sáhl po detektivce Dashiella Hammetta. Ne náhodou, svého času o něm chtěl psát diplomovou práci. V opilosti však příběh zřejmě četl jinak, s jiným zaujetím než dřív. Jeho ústřední postava Sam Spade, výzvy, jimž v románu Maltézský sokol čelí, ho oslovily. A kromě toho žil jako chudý student z ruky do úst. Potřeboval peníze.
Hned ráno proto zavolal do sanfranciské pobočky Pinkertonovy detektivní kanceláře a prostě se zeptal, zda nepotřebují někoho, kdo nemá zkušenosti a má vousy. „K mému překvapení mi řekli, že někoho s vousy potřebují,“ cituje jej list The New York Times. „Myslel jsem, že budu někde pár týdnů dělat vejra, vypadalo to jako sranda, být Sam Spade.“
Jenže agentura ho nasadila jako slídila do doků a jeho ta práce nadchla. Do školy se nikdy nevrátil a slídilem zůstal celý život. Jenže ne jen tak nějakým.
Soukromý detektiv, který se slušně zeptal
Začal se se San Franciskem sžívat jako soukromé očko, dívat se na město jinak než jako hippie student. Po praxi u pinkertonů nastoupil do služeb veleslavného detektiva Hala Lipseta, jemuž získaly věhlas kousky jako štěnice ukrytá v olivě ve sklence martini. V roce 1976 si pak otevřel vlastní úřad.
A práci soukromého očka postavil na osobitých metodách. Vyšel přitom z trvání na vlastním sebeurčení, odmítl se přizpůsobit nové profesi a auře, která kolem ní poletovala. Rozhodl se naopak uzpůsobit detektivní práci vlastní povaze, vlastnímu nastavení.
„Svou osobnost nemusíte křivit, abyste předstíral, že jste tvrďák, uhlazený chlapík nebo nenucený vemlouvač… Prostě jen zkuste být sami sebou,“ cituje jej server San Francisco Gate. V jeho případě to znamenalo pokoru. „Nedobývám se do domů a neprohledávám je s pistolí v ruce. Nejnápadnější věcí, kterou dělám, je to, že s lidmi mluvím zpříma.“
„Jeho největší vyšetřovací technikou bylo zvonění na dveře bytů. Nevěřil ničemu, co neviděl,“ tvrdil investigativní novinář Lowell Bergman. Podle San Francisco Gate sázel na tři P: „persistence“, tedy vytrvalost, „patience“, trpělivost, „politeness“, jednoduše slušnost. Nesledoval lidi jako stín, neprohledával objekty. „Sázel na zdravý rozum, používal telefonní seznam, mluvil se sousedy a příbuznými, prozkoumával sociální prostředí, procházel vládní a veřejné archivy, poté taky stále víc spoléhal na internet. Když našel, koho hledal, zaklepal u něj na dveře,“ popisuje server.
Detektiv Toschi inspiroval Drsného Harryho Oním případem byl posedlý, doslova ho vysál. Po sériovém vrahovi skrývajícím se pod přízviskem Zodiac pátral detektiv Dave Toschi devět let, vyslechl na pět tisíc lidí. Nevypátral ho. Stal se v podstatě jednou z jeho obětí. Nakonec ho kolegové podezřívali, že některé dopisy od vraha napsal sám. |
A málokdo mu prý zabouchl nebo zatvrzele mlčel. Jeho největší fígl, tedy být přímý, upřímný a nevyhrožovat, prý vycházel. „Většina lidí ocení, když se s nimi zachází slušně a s respektem,“ vysvětlovalo někdejší dítě květin.
Manýry Sama Spadea nechával uložené v knihách. Ostatně, také proto, že Samova kariéra nebyla přece nijak závratná. „Sam Spade může být největší literární soukromé očko, ale pořád je to mizerný detektiv. Nikdy nedostane zaplaceno. Spí s klientkami, nemá peníze,“ říkal lakonicky.
Asi i díky svým metodám se tomuto osudu sebevědomého, drsného, namyšleného, ale věčně prohrávajícího detektiva vyhnul.
U pinkertonů začínal na dvou dolarech za hodinu. Když byl na vrcholu, pracoval ze své prostorné kanceláře, kde hrála nepřetržitě vážná hudba, v bytě s perskými koberci a čtyřmi ložnicemi v zazobané sanfranciské čtvrti Pacific Heights, byla jeho taxa mnohonásobně vyšší. Neprozradil ji, v roce 2005 však naznačil, že soukromí detektivové jeho úrovně berou na hodinu od 250 do 500 dolarů.
Jeho klientela si to mohla dovolit.
Soukromé očko v afghánských horách
Jako nejlepšího z nejlepších si ho najímala právnická esa, trestní obhájci a civilní advokáti z nejrenomovanějších kanceláří. Ještě jako zástupce Hala Lipseta pracoval na únosu dcery mediálního magnáta Randyho Hearsta Patricie, v jeho rukou bylo též pátrání v kauze Romana Polanského. V případu hvězdy NBA Kobeho Bryanta vyšťoural na dívku, kterou celebrita údajně znásilnila, takové věci, že žena odmítla vypovídat u soudu.
Nejen mezi ultrapravičáky doloval fakta v případu oklahomského atentátníka a stoupence nadřazenosti bílé rasy Timothyho McVeigha a pracoval na kauze Johna Walkera Lindha, Američana, který pomáhal Tálibánu. Byl pečlivý a i u této zakázky se řídil tím, že nevěří ničemu, co sám nevidí. Nechal si od Lindha nakreslit mapu, s níž, jak píše The New Yorker, odjel to afghánských hor u hranic s Tádžikistánem. Soukromý detektiv putoval mezi místními kmenovými vojevůdci, na území, které bylo terčem amerických střel.
„Všude byly pozemní miny. Nebyly tam telefony, hotely ani restaurace, bankomaty, půjčovny aut. Když jste narazili na auto, museli jste najít majitele a přesvědčit ho, aby vás odvezl, kam potřebujete. A potom jste museli sehnat benzín. Lidi ho shromažďovali v lahvích od koly,“ líčilo svou afghánskou misi sanfranciské soukromé očko zahnízděné v městském životě pro San Francisco Weekly.
Jinak však o detailech, zajímavostech, spletitostech své práce na jednotlivých kauzách nikdy nemluvil. Nikdy. „Když nedovedete mít zavřenou pusu, v našem podnikání se neudržíte,“ říkal. Diskrétnost pro něj byla jednou z nejsilnějších detektivových zbraní.
Čtěte verše, pochopíte své klienty
Šíře a pestrost jeho klientů byla pozoruhodná. Pídil se po faktech a informacích, které by prospěly zakladateli oaklandských Černých panterů Hueyi Newtonovi i jeho dalším soudruhům, pomáhal při obhajobě Angely Davisové i Soledad Brothers, tří afroamerických vězňů obžalovaných z vraždy bílého bachaře.
Jakkoli stál na liberální levici, na své kauzy měl specifické měřítko. „Silní by se neměli živit na těch slabších. A lidé obžalovaní z trestných činů jsou v ohromné nevýhodě, protože jdou proti státu a jeho zdrojům a možnostem,“ říkal. Držel se toho, že jeho jediným posláním, bylo vyčenichat fakta, ať byli jeho klienti vinní, nebo ne.
Peter Neufeld z projektu na pomoc odsouzeným na doživotí dodává, že Fechheimerova političnost spočívala v tom, že ohledně otázek rasy a životních, sociálních podmínek měl pokrokové názory.
„Jednou mi řekl, že abych lépe pochopil lidské podmínky klientů, které jako advokát zastupuji, měl bych číst poezii. A navrhl mi hromadu děl,“ dodal na adresu detektiva, kterého k řemeslu přivedla drsňácká postava literárního soukromého očka. Archetyp, jehož mýtus svou zručností a úspěchem zbořil.
