Takovou noc městečko Manassas nedaleko Washingtonu ještě nezažilo. Ulice křižovala auta s majáky a policisté s dobrovolníky pročesávali trávníky, svítili baterkami za popelnice a otevírali mříže kanálů. „Někde ten č***k přece musí být,“ honilo se jim bezpochyby hlavou. Hledali totiž čerstvě uříznutý lidský penis. Patřil muži jménem John Bobbitt, onoho léta roku 1993 šestadvacetiletému budižkničemu.
Osudné noci přišel opilý domů a svoji o dva roky mladší ženu Lorenu zase jednou násilím donutil k sexu, načež sladce usnul. Probudila ho až šílená bolest, když se nad ním Lorena skláněla s kuchyňským nožem v jedné a jeho chloubou v druhé ruce. Lorena rychle utekla do auta a vyrazila na zběsilou jízdu městem, na jehož okraji Johnovo přirození vyhodila z okna automobilu. Když se trochu uklidnila a došlo jí, co se stalo, zavolala na policii a vydala se do rukou zákona.
Amputovaný penis se nakonec našel a byl navrácen majiteli. Náročná operace komplexního orgánu protkaného sítí cév a nervů trvala devět a půl hodiny a podle všeho byla úspěšná – Bobbitt hrál později v hlavní roli dvou pornofilmů, z nichž jeden se výstižně jmenoval Frankenpenis.
V urputné snaze vydělat na nečekaně nabyté slávě také založil kapelu Severed Parts čili Uříznuté orgány a účinkoval v jednom wrestlingovém zápase. Jinak se protloukal jako barman či řidič odtahovky, dostal podmínku za účast na loupežném přepadení obchodu a čtyřikrát stál před soudem za napadení svých přítelkyň.
Říct to nožem
Lorena to s ním rozhodně neměla lehké. Běžně ji bil a znásilňoval, po celé manželství ji psychicky týral, donutil ji k potratu a údajně ukradl její úspory. Násilí potvrdil psychologický rozbor i svědci, zatímco John se ve svých výpovědích zamotával do zřejmých lží. Lorena sice zasedla v soudní síni jako obžalovaná, ale porota vzhledem k okolnostem klasifikovala uříznutí jako čin v pomatení smyslů a poslala ji na 45 dnů do psychiatrické péče.
V roce 2007 se Lorena k incidentu vrátila a založila organizaci Lorena’s Red Wagon, která se snaží předcházet domácímu násilí organizováním volnočasových aktivit pro problematické rodiny. Se svým příběhem se nakonec dostala i do televize, mimo jiné v roce 2009 vystoupila v legendární talk show Oprah.
Tato historie je jen jedním z mnoha příběhů krvavé odplaty za sexuální násilí. Kupříkladu v září 2012 rozbodala jedna turecká žena intimní partie svého trýznitele, načež mu odřezala hlavu a hodila ji doprostřed náměstí plného lidí. Podle skutečných událostí natočila Věra Chytilová v roce 1998 drama Pasti, pasti pastičky o zvěrolékařce, která násilníky vykastruje.
A také béčková klasika z roku 1978 Plivu na váš hrob (I Spit on Your Grave) byla inspirována incidentem, kdy režisér Meir Zarchi narazil na brutálně znásilněnou ženu. Snímek velmi názorně ukazuje hromadné znásilnění hrdinky i její odplatu, což mu v mnoha zemích vyneslo zákaz promítání. Přestože se objevuje v žebříčcích nejhorších filmů všech dob, je nejznámějším zástupcem exploitačního subžánru z osmdesátých let nazývaného Rape and revenge. Na tyto bijáky odkazuje cinefil Tarantino svým opusem Kill Bill.
Růžová revoluce
S uříznutou hlavou uprostřed tržiště se zjevila také jedna žena v severoindické vesnici v roce 2008. V Indii je znásilnění palčivým problémem. Na vině jsou také životní podmínky na venkově, kupříkladu nutnost chodit nad ránem pro vodu do studně za vesnicí, či sociální okolnosti, zejména kastovní systém. Hlavním důvodem je ovšem postavení žen ve společnosti, v níž zobecněně řečeno platí za méněcenné lidské bytosti a znásilnění za bezvýznamný přečin. Je to celý společenský rámec, kterému sociologie říká kultura znásilnění (rape culture). Výmluvné je třeba také to, že zatímco v celosvětovém průměru je nahlášeno asi 11 procent znásilnění, v Indii se toto číslo odhaduje na zhruba pět procent.
„Mluv! Přiznej se!“ Aktivistka Růžového gangu má v rukou muže podezřelého z vraždy své manželky.
Kdo má v rukou hůl, ten ji musí též umět používat. Růžový gang své členky proto učí umění boje.
Ani Indky si však nenechají všechno líbit. Gulabi Gang čítá již na 150 tisíc žen po celé zemi, které se v růžových sárí a s bambusovou holí v rukou starají o bezpečnost v ulicích, nutí policisty vyšetřovat případy znásilnění a na veřejných happeninzích mluví také třeba o šokující zkorumpovanosti lokálních úřadů.
Hnutí před jedenácti lety založila dnes šestapadesátiletá Sampat Pal Deviová ve venkovské oblasti severoindického státu Uttar Pradéš. Ve dvanácti letech byla provdána za pětadvacetiletého prodejce zmrzliny, který se k ní naštěstí choval patřičně a později ji všemi silami podporoval při rozvoji růžového gangu. Svého prvního násilníka zmlátila budoucí světoznámá aktivistka v křehkých šestnácti letech, byl jím soused, který brutálně týral svoji manželku.
„Nejsme násilné, naše hole použijeme, jen když to jinak nejde,“ řekla Sampat novinářům. „Nemám nic proti mužům, ale nemohla jsem se dále dívat na všechno to bezpráví. V Indii je prokletím narodit se do nejnižší kasty. Ale přinejmenším stejně těžké je být ženou.“
Naše domácí sexuální násilíSamozřejmě, teď se chce zakroutit pohoršeně hlavou, ale věc odmávnout, jsme přece v Evropě. Jenže ke znásilnění nedochází zdaleka jen v Indii, stejně jako je výlučně nezpůsobují migranti nebo úchylové číhající o půlnoci v parku. Sexuální násilí se stejnou měrou vyskytuje napříč společenskými vrstvami, věkovými skupinami a etnicitami. Podle čísel dlouhé řady výzkumů je u nás i ve zbytku Evropy přibližně v 90 procentech znásilnění pachatelem člověk, jehož oběť znala již před činem, zhruba v polovině případů dokonce manžel nebo partner. Česká společnost přitom ví o problematice málo. Místo faktů se řídí předsudky, mezi něž patří dokonce i ten, že si za znásilnění mohou oběti samy (jak se vyjádřilo 63 procent respondentů studie Amnesty International z podzimu 2015) nebo že si oběti znásilnění vymýšlejí (podle Ministerstva vnitra je jen šest procent obvinění ze znásilnění falešných, průměr napříč trestnými činy jsou přitom tři procenta). Změnit vědomí společnosti se snaží i kampaň Když to nechce, tak to nechce. „Bavíme se o znásilnění s těmi, kteří ho skutečně mohou zastavit, tedy s muži a kluky,“ popisuje záměr projektu jeho iniciátorka Johanna Nejedlová. „Znásilnění zažije v Česku každá desátá žena a my tomu nechceme dál nečinně přihlížet,“ dodává. Průměrný věk jejího kolektivu se pohybuje kolem pětadvaceti let, očividně je to až nastupující generace, která u nás téma otevírá opravdu dokořán. Když to chce Tématu znásilnění, souhlasu a nesouhlasu se sexem bude věnován benefiční koncert iniciativy Když to nechce, tak to nechce. Koná se pod názvem Když to chce v sobotu 3. června v Tiskárně na vzduchu v areálu pražského Výstaviště. Vstupné na tři kapely a sestavu DJs je dobrovolné a výtěžek jde na podporu projektu. V rámci koncertu se odehrají také diskuze, workshop a čtení. |
