Jen tak chodit po lajně, nebo na ní začít skákat otočky a salta, to je dost rozdíl. Měl jste ze začátku strach, že se při dopadu netrefíte?
Já se bojím od začátku a bojím se pořád. Sám vlastně nevím, proč jsem začal na lajně skákat. Rozhodně nejsem talent na akrobatické triky. Když jsem měl skočit třistašedesátku, ztratil jsem se při tom a padal na břicho. Asi to byl ze začátku dost hec od kamarádů. Pak k tomu přišla vlastní motivace, chtěl jsem umět víc.
Jaké byly začátky?
Zabralo mi to strašně moc pokusů, vůbec mi nešlo otočit se o 180 či 540 stupňů, natož to pak ustát. Chtěl jsem svoji neschopnost zlomit, abych na tom dokázal víc, než jen spadnout. A pak to začalo jít. Dřív mi vůbec nešlo skočit nové věci bez dlouhých příprav, i když už jsem si uměl představit, jak na to. Byl jsem hrozně vystrašený. Teď už do toho jdu.
Na co při skákání na lajně myslíte?
Skáču se sluchátkama, zaposlouchám se do hudby a přestanu přemýšlet nad tím, že spadnu blbě.
Dopadl jste někdy opravdu blbě?
Zkoušel jsem prototyp nové lajny, která místo čtyř tun pevnosti v tahu měla chybou výrobce o půlku méně. To jsem ale nevěděl. A tak to praskalo a praskalo, až pode mnou lajna praskla úplně. Ve chvíli, kdy jsem letěl do chestbounce, to znamená do odrazu od břicha a hrudi. Ruku jsem měl pod sebou a pohmoždil jsem si kloubní pouzdra. Ruka mi otekla, tři týdny jsem nemohl ohnout prsty.
Chtěl jsem dokázat víc, než jen spadnout, vzpomíná na své začátky český šampion Lukáš Černý. S lajnou začal vlastně náhodou.
Lukáše Černého dnes zvou na prestižní světové exhibice.
Jaký je váš nejoblíbenější trik? Co vám naopak nejde?
Mám rád trik, co se jmenuje Freefall, dopad na zadek, otočka o tři sta šedesát a dopad na břicho. Už ho umím dlouho. A co mi fakt nejde, je salto dopředu. Hlava mi jde bokem, beru to přes rameno. Ale lajnu většinou trefím.
Jeden trik, Spirit spin, jste sám vymyslel...
Je to dopad do tureckého sedu, třistašedesát a dopad do tureckého sedu zpátky.
Zní to zábavně. Čím to, že ho nikdo jiný neskáče?
Je dost nestandardní, spíš se dělají na pohled efektní otočky přes hlavu, lety hodně vysoko. Tohle není úplně v módě.
Překonat sám sebe
Disciplíny slacklininguhighline: slackline napnutá 10 metrů a více nad terénem, o šířce popruhu 2,5 centimetru longline: delší vzdálenosti nad loukou, momentální rekord je přes 600 metrů délky trickline: lajna široká 5 centimetrů, vypnutá tak, aby více pružila speedline: chození na rychlost |
Po lajně jste začal chodit, když jste si utrhl poutko vazu na prstu ruky a nemohl jste lézt po skále. Proč v tom pokračujete pořád dál?
Ze začátku je to hlavně šance překonat sám sebe. Na startu to nejde nikomu, nikdo to neumí. Když s tím přijdete do styku poprvé, zdá se to úplně nemožné. Jakmile se podaří překonat první nezdary, začne přicházet dobrý pocit, že se zlepšujete. Pak přibude komunita, další cíle.
A jaký je život slacklinera? Jaká je vaše komunita?
Je malá, všichni se znají. Spojuje nás touha po dobrodružství, překonání sama sebe. Nejde o to být lepší než někdo jiný. Všichni se vzájemně podporujeme, pomáháme si, děláme, co nás baví. Neřešíme žádné oficiální tréninky, stravu, chodíme si jen tak do parku, ven s kamarády. Občas je to dost punkové.
Nejvíc času zabere ukotvení lajny, říká Lukáš Černý.
Vy sám sdílíte byt se svým nejčastějším soupeřem ve finále českých trickline závodů Michalem Pírkem, spolu též trénujete. Jste dobří kamarádi. Možná je to tím, že v tomhle sportu nejsou žádné velké peníze od sponzorů. Zatím...
Tento sport teprve začínáme propagovat. Na závodech se teprve přichází na to, jak je dělat. Já ale doufám, že se tady nikdy nezabydlí taková ta konkurenční rivalita. Na závodech si spolu jdeme zaskákat stejně, jako když jdeme do parku.
Takže o závodění nejde?
Baví mě rozvíjet tento sport s kamarádama.
Co jste za čtyři roky na lajně dokázal?
Nejvíc si cením vlastních highline. Řeknu si, že odsud tam by se to dalo napnout, a pak se to snažím realizovat. Kotvení, přitáhnout, pak si lajnu můžu přejít a pojmenovat. Takových mám docela hodně. V Srbsku u Karlštejna, u Jílového u Prahy. Taky v Julských alpách jsme s kamarády udělali několik nových highline.
Highline jste napínal i ve třech tisících metrech nad mořem, v obtížně přístupném terénu. Co vás tam tak táhlo?
Vrcholem toho, čeho chci ve slackliningu dosáhnout, je spojení hor, lezení, highline a znalostí a zkušeností. To je to nejlepší. Proto jsme už dvakrát zkoušeli napnout highline na francouzsko-švýcarských hranicích. Jde se tam po ledovci, pak se tři sta metrů leze, pak následuje dalších čtyřicet metrů lezení na skalní věž, která je nejprudší. Z té chceme napnout lajnu na protější kopec. Ani jednou jsme to nenapli, ale zážitků mám hodně. A příští rok to dáme.
Nejsložitější je lajnu ukotvit
Lukáš ČernýJe mu 23 let, na slacklině chodí od jara 2011. Na longline má rekord 250 metrů, přešel desítky vlastních highline. V letech 2012 a 2015 vyhrál české mistrovství v trickline. Pravidelně jej zvou na světové trickline exhibice světových top ten tricklinerů. |
Skáčete pak ve výškách i triky, spojujete trickline a highline?
Ano. Člověk je na highline chráněný, ale též omezovaný jistícím lanem, odsedkou. Sice díky ní nemůžu spadnout na zem, ale když by se mi zamotala kolem těla, bude to bolet ještě víc než dopad na zem. Já proto začal na highline s triky, které dobře umím, a u těch jsem taky skončil. Před měsícem jsem teda zkusil první buttflip, salto ze zadku. Tuhle věc jsem tak docela neuměl, vyzkoušet jsem ji však chtěl navzdory tomu. Byl jsem ochotný se i rozbít – a to se taky povedlo. Každopádně napínat trickline ve výškách je trochu zahrávání si s bezpečím. Je na nich potřeba větší tah, tím pádem jsou i větší nároky na kotvení, pohybuje se to okolo 1,5 tuny v tahu.
Jak se lajna vlastně kotví? Vrtá se do skály?
Pokud se nebavíme o napnutí mezi dvěma stromy, což je klasika z parku, zabere ukotvení long nebo high lajny z celého slackliningu nejvíc času. Jsem fanoušek přírodního kotvení, bez vrtání. Jsem tak schopný natáhnout lajnu skoro všude, ve skalách, mezi baráky, akorát je potřeba zkušenost a více materiálu. Občas využijeme vrtačku na pár nýtů.
Chození mezi skalami a hlavně budovami asi není úplně legální...
Záleží, na jakém místě highline zrovna taháme. Pokud jsou oba kotvící body v místě, kam je dovolený přístup, a svým chováním neporušujeme žádnou vyhlášku nebo pravidla, zakázané to není. Ale jednou na nás přijela zásahová jednotka při napínání mezi budovami bývalých kasáren. Ono se to tam zrovna mělo bourat, jenže my jsme si těch značek “Pozor, demolice” všude kolem nevšimli. Tam na nás přijelo hodně aut. Ale nakonec jsme dostali pokutu jen za zákaz vjezdu.
Disciplína trickline se zrodila v Německu. Jak je to dlouho?
Pár let, pět šest, teprve pak se rozšířila do Ameriky. Je to mladý sport a hodně rychle se vyvíjí. Tři roky zpátky bylo super, když člověk skočil salto. Před dvěma lety se nechytal nikdo, kdo nedal dvojité salto. Dneska už skáčou lidi trojité flipy. Budou se do toho přidávat další aspekty jako výraz, natažené špičky... uvidíme, kam až se to dostane.
