„Záklaďák nebo laik by si o něm pomyslel, že je to prostě guma,“ vzpomíná na svůj první dojem z Jiřího Schamse Miroslav Lidinský, který s ním absolvoval výcvik v útvaru speciálních operací. „V případě Jirky k tomu ovšem patří velké uvozovky. Pravda je, že Jirka byl velký pečlivák, vše plnil do posledního detailu, protože věděl, že právě ten rozhoduje.“ Jiří Schams měl prý všechno přísně „po vojensku“, přesně podle předpisů: skříňku s oblečením, vycházkovou uniformu, zbraň. Nic neodfláknul.
„Všechno bylo připravené na okamžité použití, Jirka hodně předjímal, byl ostražitý, myslel za roh,“ popisuje Lidinský. Voják každým coulem. Profesionální vojenský život mu prostupoval i osobním. Knížky o druhé světové válce, účast na různých bojovkách, krav maga, sambo či jiné školy sebeobrany, střelnice. „Profesnímu životu zasvětil téměř všechno. Takové ty běžné věci, které si lidé od armády dopřávají, válení se u televize, hraní her, to u Jirky neexistovalo,“ popisuje Lidinský. „A přítelkyně? Jirkův civilní život byl v tomhle ohledu hodně okleštěný,“ dodává.
Splněný dětský sen a poslání
Narodil se 22. září 1972 v Praze a zájem o adrenalinové aktivity a vojenskou tematiku měl odmala. Jezdil do lesa, stopoval, slaňoval, potápěl se, studoval knihy o elitních jednotkách a toužil se stát členem některé z nich. Proč? „Říkal jsem si: Co je na světě nejdokonalejší? Je to funkční společenství živočichů, třeba úl nebo mraveniště. A takhle dokonalý organismus pro mě představovala armáda. Místo, kde lidé musejí nejen plnit rozkazy, ale musejí mít i schopnost přemýšlet,“ vysvětlil později v rozhovoru.
Po základní vojenské službě u armády zůstal a přihlásil se do mírových sborů, sloužil v Bosně a Hercegovině. Skok přichází s jeho nástupem do šesté speciální brigády v Prostějově. „Tam nastoupil vysokou kariéru, seznamoval se s nejlepšími technologiemi, nejextrémnějšími situacemi, vycvičil se na ně,“ vysvětluje Lidinský. „Práce v armádě pro něj ale byla něčím víc než technicky perfektním výkonem, odváděním činnosti. Bral to jako poslání a uvědomoval si význam zahraničních misí.“
S prostějovskou brigádou byl nasazen v Kosovu, poté se stal příslušníkem útvaru Speciálních operací Vojenské policie (SOG), elitního orgánu, který vyžadoval komplexní kondici. „Nešlo jen o fyzičku, vybírali se lidé disponující inteligencí, samostatností, odolností na zátěžové situace, vyzrálé osobnosti s jasnými prioritami a hranicemi, které nepřemůže ani těžká situace, ani ego,“ líčí Lidinský. A samozřejmě bojovníci: „K tomu člověk musí inklinovat od dětství, není možné si říci, že budu bojovník, jen tak v pětadvaceti.“ Jiří Schams splňoval vše.
Byl to nejprofesionálnější medik. Člověk, který byl připraven pomáhat ostatním, na druhou stranu též udeřit na nepřítele, na někoho, kdo by ohrozil kolegy. Netoleroval nesplnění úkolu a tomu, aby mohl dokonale plnit zadané úkoly sám, podřizoval všechno,“ charakterizuje jej Lidinský.
V roce 2003 odjel na mírovou misi do Iráku, kde chránil nemocnici, o rok později se tam vrátil, aby si doplnil kvalifikaci zdravotníka pro polní podmínky (Combat Medic). Po návratu domů si zdravotnickou kvalifikaci prohluboval, praxi získával i jako dobrovolný člen pražské záchranné služby, poté se vydává znovu do Kosova a Iráku. V roce 2007 nastupuje službu v Afghánistánu.
„Z oblasti jihoafghánského Hílmandu odcházeli Britové a nás vybrali jako nejlepší náhradu svých speciálních jednotek,“ vysvětluje Lidinský. On sám odjel do nebezpečné zóny na jaře roku 2007, Jiří Schams se tam vydal jako hlavní medik druhého kontingentu na podzim. Turnusy byly šestiměsíční, ale afghánské angažmá Jiřího Schamse skončilo o měsíc dříve. Tragicky.
Měl zemřít, ale nezemřel
Sedmnáctého března 2008 spolu s kolegy doprovázel dánské humanitární pracovníky ve městě Gerešk, sídle na úrovni krajského města, které leželo na významné dálnici a disponovalo důležitým mostem. I proto bylo terčem sebevražedných atentátníků. „Tamní situace byla extrémně složitá, atentátník tam lehce zapadne. Ulice jsou plné zahalených žen v burkách, které s ohledem na tamní kulturní vzorce samozřejmě nemůžete prohledávat, protože by to rozbilo citlivé vztahy, které se vám s místními podařilo navázat,“ objasňuje Lidinský.
PŘEČTĚTE SI AFGHÁNSKÝ PŘÍBĚH MIROSLAVA LIDINSKÉHO
Vysvětluje, že dokud fungovaly britské předsunuté bojové základny, byla migrace do města filtrována. Po změně strategie, kdy se dánské jednotky stáhly ke Gerešku, se atentátníkům prostor otevřel.
Onoho březnového dne ulice Gerešku teror ovládl. Při sebevražedném útoku zemřeli dva Dánové, čtyři Afghánci a český velitel českého ochranného oddílu Milan Štěrba. Jiří Schams je těžce zraněn, tělo má probodané střepinami, ta osudná uvízla v hlavě.
Ale na nic z toho si nebude pamatovat, exploze mu totiž paměť vzala. „Vzpomněl si jen na jisté sekvence,“ vypráví Miroslav Lidinský. „Pak přišel bod nula a po něm už nic, jen probuzení v nemocnici.“ Ale než se k vědomí dostal, trvalo to dlouho, čtyři měsíce. Probudit se vlastně už ani nikdy neměl. Nepřežije, zněly lékařské předpovědi. Ale Jiří Schams se o ně nikdy nestaral. Ani tehdy, ani později.
Všechno to zmačkal a hodil do koše
Přežil dlouhý pobyt v afghánské nemocnici, transport do Česka a po dalších dvou měsících umělého spánku se v pražské vojenské nemocnici probral. Hlásil se zpět k životu. Všichni tomu téměř odmítali věřit, byl to neskutečný výkon neskutečně odolného organismu, ukázka vzdorné vůle k životu. Byl ochrnutý, neviděl na jedno oko, prakticky nedokázal komunikovat. Ale žil.
Miroslav Lidinský se s ním v Česku potkal v léčebně na Slapech, on sám tam trávil šestý měsíc své vlastní léčby, když mu na konci turnusu jeho prvního kontingentu protitanková střela Talibanců utrhla nohu. „Pochopitelně to byl velmi těžký pohled. I když jste trénovaný na extrémní situace, když vidíte kamaráda, jehož si pamatujete v plné síle, zborceného na vozíčku, je to tragické,“ ohlíží se Lidinský zpět.
Jenže pak zjistil, že osobnost Jiřímu zůstala. Konverzace drhla, kvůli neodstranitelné střepině v mozku Jiří Schams odpovídal jen „ano“ a „ne“ a vyťukával pár písmenek na telefonu, ale vnitřně byl prý při síle. „Pochopil jsem, že on v žádném případě nic nevzdává, zůstal mu i jeho typický humor. Duševně, vnitřně byl silný jako dříve,“ říká Lidinský.
A nadpraporčík Schams se vydal na své osobní tažení proti chmurným diagnózám. A nemínil ho strávit čekáním v zákopech. „První skok přišel po jeho pobytu v rehabilitačním centru pro těžce zraněné vysloužilce na Krymu,“ říká Lidinský. „Onen posun byl extrémní. Asi se tam s ním vůbec nemazali, drilovali ho.“ Začal se sám stavět do chodítka a hned po příletu mu kolegové z nadace Regi Base, která nese ve jménu jeho přezdívku Regi, našli fyzioterapeuta Martina Janouda.
Makal na sobě. „Šel svou hlavou proti všem těm tragickým prognózám, všechny je zmačkal a hodil do koše. Ukázal jim, že to jde jinak. Byla to otázka vůle,“ myslí si Lidinský.
Nic se nezměnilo: trénink a vůle
Fyzioterapeut Martin s Jiřím Schamsem nastoupil do bitvy jako rovnocenný sparringpartner. Předepsal mu několikafázový denní trénink. Jiří zesílil, nabral svalovou hmotu. „Martin ho v tom chodítku šikanoval,“ říká Lidinský s nadsázkou. „Nedal mu oddechu, začali chodit do bazénu. Jirka šel nahoru a zatímco ho mnozí už dávno, vlastně hned na začátku odepsali jako ležáka, všechny převezl.“ Naučil se mluvit, naprosto srozumitelně, i když pomalu, protože poškození mozku bylo obrovské.
Nikdy se prý nelitoval, nikdy si nepostěžoval. „Aspoň přede mnou nikdy, ostatně stejně jako nikdo z veteránů. Žádný neřekne, že účast tam venku byla chyba. Vážně jsou to lidi, co se smějí představě, že by měli umřít v posteli,“ říká Lidinský.
S nepřízní osudu se vyrovnával tréninkem. Jeho snem bylo postavit se na vlastní nohy, být znovu samostatný, podřídil tomu prý všechno. Miroslav Lidinský vzpomíná, že když natáčeli na Fuerteventuře klip na uctění památky veteránů se zpěvákem Martinem Maxou, vyšel tehdy Jiří Schams na střechu jedné z natáčecích lokací sám, bez pomoci, jen se přidržoval zábradlí. A že když filmování skončilo, nesedl si do baru na koktejl, ale šel na hotel cvičit: zakopávání, přetáčení se, rotace. Chtěl přece jednou zase chodit.
„Jeho den byl nadupaný aktivitami: plavání, vertikalizační pomůcky, doma posilování, několikafázově. Malý odpočinek jen odpoledne,“ popisuje Lidinský. Když si udělal čas a nebyl fyzicky unavený, účastnil se srazů Regi Base, akcí Klubu vojenské historie, stal se ikonou lidí z airsoftového prostředí. „Chvíle, kdy si znovu zastřílel z osmapadesátky, to byly světlé momenty, to byly v jeho soukromé válce s postižením motivační milníky,“ myslí si jeho kolega.
Žil, jako by se vlastně nic nezměnilo. Stejně jako dříve se držel vnitřní disciplíny a tréninku a stejně jako dříve se i jeho ostatní aktivity točily kolem vojenské tematiky. Problémy jsou kolem, řešením jsem já sám. Moje vůle.
Osud trestá nadvakrát
Když už se zdálo, že zdolává bitvu za bitvou, přišel nepřátelský osud s mohutnou ofenzivou. Diagnóza zazněla někdy před rokem a nesla jméno rakovina. Zpočátku se snad ještě rýsovaly možnosti, ale později se ukázalo, že nemoc je v pokročilém stadiu a chemoterapie či jiné postupy nezaberou. Po jedné tragické ráně přišla druhá.
„S tou druhou se vyrovnával mnohem hůř,“ říká potichu Miroslav Lidinský, otevřenější ale být nechce. Na Jiřího Schamse by se mělo pamatovat především jako na bojovníka.
Nemoc mu dala jen pár měsíců, bolestivých měsíců. Zemřel 7. ledna 2015. Pro českou společnost se stal symbolem válečných veteránů, pro Lidinského je především bojovníkem. „Byl to zodpovědný člověk, tvrdý, ale nejtvrdší sám na sebe. Sám sobě dával velké cíle. Skromný, žádné velkohubé řeči, za něj vždy mluvily činy,“ skládá mu hold. A dodává, že měl specifický smysl pro humor, ale více o něm prozradit nechce. „Byl trochu košilatý, břitký, takový ten suchý, anglický. Vtipnou hlášku vyslal i během vážných debat o partnerských vztazích, i taková témata dokázal humorem rozmělnit,“ říká pouze.
On sám si od něj vzal zodpovědnost za trvalou připravenost. „Odpozoroval jsem od něj, že i běžná situace na všední ulici může být tou nejhorší. A vy budete jeden jediný, kdo může pomoct. Jediný, kdo to ví. Toto vědomí zodpovědnosti mám od něj,“ říká Lidinský.
Zatímco bojoval s nepřízní osudu, chtěl podle jeho slov Jiří Schams ukázat, že vojáci či hasiči jsou ochotni pro pomoc ostatním riskovat vlastní život. „A udělal maximum. Tuto svou misi podle mě splnil,“ dodává.
Při pohřbu Jiřího Schamse letěly nad Prahou gripeny i vrtulníky:
