Na startu pracovního dne mi šéf na dispečinku ukazuje systém, který monitoruje nejen všechny požární hlásiče v každém letištním koutu, ale také všechny úkony všech jednotek. Zkoušíme spojení mezi velitelem služby a dispečinkem, hned nato už vyjíždí jednotka k nahlášenému požáru. Do pár sekund vidím na velké obrazovce zásahové vozidlo, za tři minuty se pak ve vysílačce ozývá hlas velitele zásahu. Požární hlásič se spustil kvůli nenahlášeným pracím, vysvětluje. Takových výjezdů tu mají několik denně.
To už si ale oblékám uniformu, dostávám základní pokyny a mířím do společenské místnosti. Dlouho v ní ale nepobudu, ozývá se siréna, čeká nás cvičné hašení na ranveji. V tu chvíli mi v hlavě začínají běžet stopky, od sirény musím totiž do pětačtyřiceti sekund vyjet. Utíkám dlouhou chodbou, sjíždím po známé hasičské tyči a sprintuji k autu, kde mám přichystané boty, do nichž jsou strčeny kalhoty. Naskakuji, natahuji kšandy a mizím v autě. Vyjíždíme přesně o pětačtyřicáté sekundě. Povedlo se.
Jedeme k cvičnému trupu letadla, do něhož hasičský vůz vráží speciální bodec. Ten podle infrakamery pozná, kde je možné trup napíchnout tak, aby nedošlo ke zranění cestujících. Po penetraci hrotu do letadla spustí mechanik hašení a na palubu začne proudit rozprášená voda. Je to nejrychlejší způsob, jak uhasit požár přímo na palubě letadla, které nouzově přistálo, než se přistaví schody nebo požární plošina.
Kouř, blikající majáky a křik lidí člověka napumpují
Akcí na ranveji to ale nekončí, čeká mě, tak jako loni u báňských záchranářů, polygon.Oblékám si zásahový oblek, dostávám hasičský dýchací přístroj Scott a mířím na přípravu. Kvůli svému věku jsem zařazen do kategorie A – na ni jsou kladeny největší nároky.
Je to znát. Padesát zvednutí kladiva mi sežere téměř čtvrtinu zásoby vzduchu v přístroji, a to mě čeká ještě nekonečný žebřík, běžecký pás a kolo na vydýchání. Tam je mi změřen puls, aby se zjistilo, že jsem to přeháněl s rychlostí. Tep se mi musí před vstupem do polygonu zklidnit.
Těžká dřinaReportérova muka můžete na vlastní oči sledovat ve středu 23. května od 20:15 v pořadu Těžká dřina na televizní stanici Prima Cool. |
Když ho mám na sto dvaceti, znovu si nasazuji výbavu, zapínám svítilnu na helmě a vyrážím spolu s dalšími dvěma kolegy do polygonu. S napětím sleduji stav svého dýchacího přístroje, mám v něm totiž jen necelou polovinu vzduchu.
Začínáme ve cvičném trupu letadla, poté lezeme do komory s topnými tělesy. Za ní už je jen kouř, křik lidí a houkajících vozidel a obrovský požár. Polygon nám chystá jednu překážku za druhou, zúžené prostory, kam se člověk s přístrojem na zádech jen tak tak vejde, průlezy do tvaru písmene Z nebo dvoupatrové slezy. Z jednoho padám dolů, přímo na přístroj. Jištění hasičů je ale dokonalé, během sekundy jsou u mě oba kolegové a zjišťují můj stav. Až na vyšší tep je vše v pořádku.
Když se dostáváme k trubici – lutně, během milisekundy se mi v hlavě promítne, že právě v ní jsem si u báňských záchranářů přilehl hadici s kyslíkem a musel jsem skončit. To už jsem ale uvnitř – a zdolávám ji bez potíží!
Na konci jsem s tím, jak jsem se s polygonem popral, spokojený, monitorovací počítač ostatně též. Několik požadavků pro výkon hasičské profese splňuji dokonale, na dalších bych musel zapracovat.
Přežil jsem tedy i poslední díl Těžké dřiny. Za rok jsem prošel čtyřiadvacet povolání, nebezpečných, obtížných, nezvyklých i takových, jejichž pracovní náplň by se označila za nechutnou. Byl to nejhezčí rok mého života, na tu pestrost činností, zážitků a naučených postupů budu dlouho vzpomínat. A za to děkuji celému týmu Těžké dřiny a všem těm, kteří se do projektu zapojili.
