Proč se člověk rozhodne být zubařem?
Už jako dítě jsem chodil do ordinace svého otce, líbilo se mi tam. A jelikož jablko nepadá daleko od stromu, rozhodl jsem se vystudovat stomatologii. Své volby jsem nikdy nelitoval. Moje práce mě skutečně baví a naplňuje. Skvělé je, že při ní vidím výsledek, který mi roste hned pod rukama.
Co je na stomatologii nejobtížnější?
Komunikace s lidmi, jako v medicíně obecně. Stomatolog má představu o tom, co chce udělat, pak však musí přesvědčit pacienta a svůj postoj obhájit. To není vždy snadný úkol. Pokud tvoří většinu dne konzultace s klienty, bývá to mnohdy víc vyčerpávající, než kdybych strávil tutéž dobu zákroky.
Zabrat dostávají záda, uši i oči
Vyžaduje si zubařská profese nějaké tělesné předpoklady? Třeba fyzickou sílu?
I když se to možná nezdá, stomatologie je poměrně fyzicky náročná. Při provádění výkonů jsem ve statické poloze. Oproti chirurgům mám výhodu, že pracuji vsedě a mám co nejergonomičtější polohu, ale i tak je velmi těžké sedět třeba tři hodiny rovně, operovat a nehýbat se. Záda se snažím mít rovná, přesto je to někdy dřina. Ostatně, jistá fyzická síla je potřeba i k tomu, aby člověk dokázal vytrhnout zub. Podstatnou roli tady ale hraje i technika extrakce, která může výkon ulehčit.
Při zákrocích dostávají zabrat záda. "Pár kolegů muselo kvůli problémům s páteří dráhu stomatologa předčasně ukončit," říká Vojtěch Slezáček.
Lidé si zubařskou ordinaci spojují se zvukem vrtačky. To je něco, co vám dělá společnost osm hodin denně.
Taky už teď hůř slyším. Pracujeme v hlučném prostředí, které poškozuje sluch lékaře natolik, že vypadávají některé frekvence. Moje okolí si již zvyklo, že se pořád ptám: "Prosím?" Stejně tak trpí i oči, které se musejí vyrovnávat s velkými světelnými kontrasty, způsobenými ostrým světlem operační lampy a světlem normální zářivky. Nejvíc se však moje práce podepisuje na zádech. Proto se snažím co nejvíce sportovat. Znám ale řadu kolegů, kteří skončili se svou prací předčasně právě kvůli problémům s páteří.
Leckoho by na vaší profesi odrazoval zápach z úst pacientů.
To je častý problém, který nejčastěji způsobují zubní kazy, zánět dásní a parodontóza. Nepříjemný je samozřejmě zápach u kuřáků. Tuhle věc je nutno pacientovi diplomaticky sdělit a odeslat ho na ošetření k hygienistce. Často pomůže, když se plak na zubech nafotí a pacientovi se ukážou zvětšené snímky. Pokud jde o zápach samotný, výrazně ho tlumí rouška, kterou má lékař na obličeji. S výskytem zápachu však musím počítat, je to zkrátka součást našeho povolání.
VOJTĚCH SLEZÁČEKVystudoval Lékařskou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci a již od roku 1999 se úzce specializuje především na obor parodontologie, implantologie a protetika. Pracuje na klinice Dental Office H33 v Praze na Pankráci, rovněž však působí jako odborný konzultant na soukromých klinikách nejen v Praze, ale po celé České republice. Ve svém volném čase se věnuje rybaření a rád sportuje. |
Kousne vás někdy pacient?
U dětí to je relativně časté. Bývá to především obranná reakce, některá kousnutí jsou ale vyloženě zákeřná a plánovaná. Několikrát mě kousl i dospělý pacient, domnívám se ale, že to bylo spíše náhodné.
Mění se postupem času očekávání a požadavky pacientů?
Jsou čím dál informovanější a náročnější. A je to tak v pořádku. Protože se do stomatologie zavedla značná finanční spoluúčast, vyžaduje zákazník precizně provedené zákroky. Často se však též dostávám do situace, kdy pacient prosazuje postup, který si vytržený z kontextu nastudoval z internetu. To je přirozeně jeho právo, ne vždy je to ale produktivní diskuse.
Setkáváte se s požadavky, které jsou zkrátka neproveditelné?
Ano. Je třeba si uvědomit, že ne vždy je možné vrátit stav chrupu do doby před dvaceti třiceti lety. Stomatologie dokáže spoustu věcí, zázraky ale ne. Má-li někdo zničenou čelist po třicetileté parodontóze, zuby mu do původního stavu nevrátíme, ani kdyby obětoval hodně peněz.
