Předtím ale ze speciálně upravené vojenské verze vrtulníku MI-8MTV-1 vyhazujeme vše co jde, abychom snížili váhu. Ohromné kanystry s benzinem, potraviny, ale i nadbytečné sedačky. Každé kilo navíc snižuje manévrovací schopnost stroje a ta je tady, v masivu Annapurna nad nepálským Pokharským údolím, zatraceně potřeba. Už na cestě sem se helikoptéra musela prosmýkávat kaňonem tak úzkým, že jsme nevěřili, že se mezi jeho strmé stěny vůbec vejde.
Při letu nahoru se snažíme uložit si do paměti terén. Nevidíme žádné trhliny, jen skaliska a převisy. Když jsme na místě, ve výšce 5 300 metrů nad mořem, ruský šéfpilot Vladimír helikoptéru "ukotví" a my bleskově vyhazujeme lyže a skáčeme do prašanu. Ani si nestačíme upravit brýle a stroj mizí za pekelného hřmotu pod námi.
Tady už není čas vnímat majestátní ticho kolem nás. Jen vyhrabat lyže stojí spoustu sil. Snažíme se bez opory pevného terénu dostat boty do vázání, tak jak jsme se to učili. Lyže zabodneme do sněhu, leháme si na záda a tlakem nohou proti vázání se nám to po chvíli trápení daří.
Mezitím Francouz Xavier zkoumá sněžnou sondou jednotlivé vrstvy sněhu a výšku prašanu, digitální lavinové vyhledávače máme zapnuté už od chvíle, kdy jsme do základního tábory vyletěli z Pokhary, kde jsme ubytovaní.
Pak už jen krátký brief a vydávám se na nejúžasnější sjezd svého života, po neprozkoumaném, bezejmenném svahu Annapurny. V duchu si opakuji první pravidlo lyžování na lavinovém svahu "Vyhýbej se pokud možno kuloárům a navátému sněhu" i druhé "Nejezdi, kam nevidíš".
Jak je ale uvést do praxe? Sněhu je po pás, Xavier zmizel za prvním skalním převisem a svah je tak kolmý, že je vidět jen několik metrů před sebe. Hazard? Žijeme jen jednou a kvůli pořádné porci adrenalinu tady koneckonců jsem. Překlopím lyže přes navátou hranu a rázem se propadám o dvacet metrů.
Třetí pravidlo "Pokud to terén dovoluje, nejezdi napříč svahem" mi dělá nejmenší problémy. Nejnovější model legendárních freeridových lyží Völk Grizzly nastavený pomocí Power Switche na nejměkčí polohu Cruise nemá problém ani s kratším obloukem. Cítím, jak někde hluboko pode mnou kloužou široké plochy lyží po ledové krustě a vyhledávají správný směr.
Rychlost nedokážu vůbec odhadnout, protože kolem mě není jediný záchytný bod. Soustředím se, abych směr jízdy udržel na hřbetě terénní vlny s minimálními výkyvy na obě strany. Sem tam se za mnou utrhnou v oblouku menší lavinky, ale nepředstavují žádné větší nebezpečí ve srovnání s tím, co by mě čekalo, kdybych najel do zavátého kuloáru.
V pokušení postoupit do ještě vyššího adrenalinového levelu mi brání jen Xavierův absolutní zákaz jízdy zasněženými úžlabinami, která by mohla utrhnout větší množství sněhu. Kdo by ho přestoupil a přežil, byl by ze všech dalších sjezdů s okamžitou platností bez náhrady vyloučen. Prvních osm set až tisíc výškových metrů je sen. Lapám po dechu, ale současně se zalykám blahem. Čerstvý prašan po pás vytváří kolem každého sjezdaře při smyku neprůhledný sněhový vír, jemuž ujíždíme, abychom se opět ponořili do prachové peřiny.
Většina sjezdů končí po hodině jízdy ve výšce kolem 3 900 metrů, kde souvislá sněhová pokrývka končí. Posledních pět set výškových metrů nám dává zabrat a připravuje nás o zbytek sil. Prašan se nejdříve mění v jakousi kompaktní hmotu, která má tendenci sjíždět po zamrzlém podkladu, aby vzápětí změkla v hustou kaši. Tahá za nohy a musíme se soustředit, abychom udrželi rychlost a co nejužší stopu.
To už se ale pod námi objevuje helikoptéra. Aby si zkrátili čekání, Vladimír s druhým pilotem a nepálským palubním technikem vytáhli na sluníčko stoleček a mastí karty, jako by ani nebyli ve výšce 3 500 metrů. Přesto má Vladimír lehce zachmuřený výraz. Po chvíli to z něj vytáhnu. "Prudký poryv nebo větrný vír nás tam nahoře hodil na skalní stěnu, měl jsem s tím plné ruce práce. Ale nikomu to neříkej, ať se nebojí," řekne s vážnou tváří.
Takhle to jde šest dní za sebou. Z Pokhary nahoru do základního tábora, pak heli-skiing a zase zpátky dolů do Pokhary. Máme štěstí na počasí, z Pokhary ale musíme vyrážet do základního tábora na Annapurně brzy ráno. To je nebe jako vymetené, po jedenácté hodině se však každý den, jako přes kopírák, začínají hrnout z přístupového kaňonu mraky. Po čtyřech sjezdech je šmitec, rychle vše naložíme do helikoptéry a alou do Pokhary. Jde o minuty, jakmile by mraky vystoupaly nad šest tisíc metrů, museli bychom zůstat v base campu.
Cestu nahoru a dolů jsme absolvovali bezpočtukrát. Stejné to však nebylo nikdy, pokaždé jsme na jiném, neposkvrněném svahu. Zažívali jsme euforii, jaká se nedá popsat
Poznal jsem pocit průkopníků, kteří odkrývají nové, nepoznané cesty. Každý den od nás dostávaly jména dosud neprobádané stráně. A na to vše dohlížely nádherné velehory, tak nádherné, až si člověk říká, že blahem umře. Ostatně, do lyžařského nebe je to odsud nejblíž.
