K hokeji jste měli odmala blízko díky vašemu otci, který hrál za Spartu. Jak se ale mladí hokejisté dostali na kadeřnickou školu?
Norbert: Na základce jsme chodili do hokejové třídy, pár lidí odtud šlo na gympl, hodně kluků na číšníky. Jednou přišla máma z třídní schůzky s tím, že tam dělala paní nábor na kadeřnickou školu.
Patrik: Řekli jsme si, že to bude pohoda a ještě budeme mezi holkami.
A určitě to tak dopadlo.
Patrik: Když jsme přišli poprvé do třídy plné holek, strašně jsme se styděli. První týden jsme tam jen seděli, nedívali se nalevo napravo.
Norbert: Normálně jsme se jich báli. Pak jsme se ale rozkoukali. Díky tomu, že jsme byli zpočátku zakřiknutí, na nás byly holky hodné, čehož jsme později trošku zneužívali.
Jak se na vás koukali spoluhráči?
Norbert: Z toho jsme měli obavy, na hokej chodili dost sígři, čekali jsme, že se nám budou posmívat a nadávat do buzerantů, ale opak byl pravdou. Stříhali jsme mazáky, trenéry, takže se nás vůbec netýkalo uklízení šatny. Byli jsme jako nejmladší s klukama zadobře.
Hráli jste juniorskou extraligu. Proč jste v osmnácti hokejky pověsili na hřebík?
Norbert: Táta nám řekl, že budeme-li mít šanci na fajn práci, máme se jí držet a hokej si nechat jako rekreační. Na to, abychom se živili hokejem, jsme nebyli dost dobří, takže jsme to udělali právě takhle.
Kadeřnické řemeslo je dost postaveno na individualismu, osobitosti. Dala vám pro tuhle profesi něco i zkušenost z kolektivního sportu?
Patrik: Stoprocentně ano. Tohle řemeslo je o individuálu, každý se chce prosadit, každý chce být já, já, já, to je pravda. Pracujete ale v týmu. A naše výhoda je v tom, že víme, jak se v mančaftu pohybovat. Jsme samozřejmě rádi, že máme v našich dvou provozovnách výrazné zaměstnance, ale úspěšní jsme hlavně díky tomu, že umíme týmovou práci.
V osmnácti jste tedy dali hokeji vale a stali se kadeřníky…
Norbert: Předtím jsme ale ještě byli na chvilku v blázinci.
Přechod z hokejové střídačky do ženského království módních trendů byl tak náročný?
Norbert: Bylo to kvůli vojně. Do svého salonu nás po škole chtěl vzít jeden bývalý vekslák, ale vojna byla překážkou. Nakonec vymyslel noční pomočování. Bylo to jako dobrý vtip, nakonec jsme však skončili na psychiatrii ve Střešovicích, aby nám tu poruchu prokázali. Takže jsme tam čůrali do postele. (smích)
Klaplo to?
Patrik: Klaplo. My se ale vojně nechtěli vyhnout z flákačství. Chtěli jsme se věnovat práci. Na škole nás naučili základ, ale tohle je řemeslo, které se musí rozvíjet. A my jsme pak za ten rok udělali tak obrovský skok, že toho vůbec nelituju.
Spolu na škole, spolu na hokeji, společné řemeslo, dokonce i byty dnes máte v jednom domě, hned vedle sebe. Jako byste se od sebe nehnuli na krok. Hádáte se někdy?
Norbert: Teď už máme každý svou provozovnu, ale zamlada… ty tři čtyři dny v blázinci, kde jsme nebyli zároveň, bylo fakt asi nejdelší odloučení, které jsme v té době zažili.
Patrik: Hádáme se v italském stylu. Jsme si schopní říct věci, kvůli nimž by se manželství rozešlo. Kvůli tomu, že víme, že to uneseme, si řekneme i to nejhnusnější, co bychom nikomu jinému neřekli. Jsme Italové, vyčistíme vzduch a do pěti minut jedeme dál a bavíme se jako by nic.
"Pane, vy jste Batman!"
Kdyby teď jeden z vás neměl nafoukané vlasy, byli byste k nerozeznání. Nelákalo vás někdy té podoby zneužít?
Norbert: A kdo říká, že jsme to nedělali? Třeba v autoškole by asi nebyli moc rádi, kdyby zjistili, že za nás oba dělal závěrečné zkoušky jen jeden z nás.
Který?
Patrik: Nebudeme vyzrazovat. Ale nakonec se to neukázalo jako dobrý tah. Sám za sebe je udělal s 54 body z 55, když je ale skládal za toho druhého, udělal je až napotřetí.
Při jaké jiné příležitosti ještě saháte k záměně? Mohli byste si vydobýt reputaci sexuálních supermanů…
Patrik: Měli jsme spoustu nabídek, kdy nás holka chtěla dohromady. Ale vidět, jak souloží váš klon, není až takový šlágr.
Nemají problém rozeznat, který je který, vaše zákaznice?
Norbert: Lidi, kteří jsou s námi den co den, říkají, že nás poznají podle chování, stylu, chůze, hlasu. Ale zákaznice, které k nám chodí třeba jen jednou za měsíc, ty problém mají.
Patrik: Jedna zákaznice si dřív dokonce myslela, že jsme jen jeden. "Vy jste rychlý jako Batman, stíháte stříhat tady, tamhle…" řekla mi obdivně.
Norbert: Když nás zákaznice nemohli poznat a ptaly se "Který jste vy?", odpovídali jsme "Ten lepší".
Kdo je lepší, nechejme stranou. Co ale dělá kadeřníka dobrým kadeřníkem?
Norbert: V první řadě dovednost, pak ale i charizma a cit pro psychologickou práci, aby dokázal přilákat lidi a udržet je. Z kadeřníka musí být cítit, že se o vás chce postarat a že to dělá rád.
Patrik: Já říkám, že naučím stříhat blbýho i slepýho, ale přístup dělá strašně moc. To je základ tohohle řemesla.
Jste svým zákaznicím vrbami?
Patrik: Časem se mezi zákaznicí a kadeřníkem rozvine určité pouto. I když si vykáte, jedná se vlastně o velice intimní vztah. Saháte jí na hlavu, od toho není daleko sáhnout i do soukromí. Se svými zákaznicemi proberu dneska už úplně všechno.
Na kadeřnickém učení jste nakonec ochutnali výhody práce v ženském kolektivu. Fungují i dnes?
Patrik: Jedna kosmetická firma nás každý rok sbalí a letíme na školení, k moři, třeba do Dubaje. Je tam 400 lidí, z toho 390 ženských. Z těch deseti, co zbývají, je šest homosexuálů, dva buřtíci, kteří nejsou žádnou konkurencí, a já s bráchou. To jsou dovolené, které se nezapomínají. Spousta kamarádů chce jezdit s námi.
Vaše řemeslo je postavené na fyzickém kontaktu s klientkami. Je tam přítomná i špetka sex-appealu?
Norbert: Dobře provedené mytí hlavy je pro zákaznice velmi příjemné. (smích) Za mlada se nám občas stalo, že jsme se s nějakou zákaznicí seznámili trošku více, dneska už od toho máme opravdu odstup.
Jak moc prožíváte svůj účes vy jako kadeřníci? Kolik času strávíte před zrcadlem, než odejdete z bytu?
Norbert: My se češeme až v práci. Vlastně se nečešeme vůbec, umyjeme si hlavu a je to. Kolikrát mám tak nabitý den, že to řeší kšiltovka. Jsme klasické kovářovy kobyly. Umýt, uschnout a nazdar.
Patrik: Doma ani nemám fén. Hřeben jo, jeden, ale ten jsem musel ukrást v hotelu v Dubaji.
